Článek
Jako vedoucí zmíněného oddílu (ČSOP, LLM) jsem měl možnost pracovat s dětmi a mladými lidmi z různých prostředí. Často jsme večer u ohně diskutovali o tom, co je pro ně důležité, a jejich odpovědi mě pokaždé dokázaly překvapit svou upřímností a hloubkou.
Když se dnes pohybujete ve veřejném prostoru, není v něm místo, kde by nebyla přítomna starší generace, která při řeči mimoděk utrousí: „… jdou drzejší a drzejší. Jen čumí do mobilu nebo do počítače a jak se mezi sebou baví, škoda mluvit.“
Následná debata se okamžitě stočí k pomlouvání generaci jejich rodičů, mimochodem jejich dětí a toho, proč se domnívají, že tomu tak je. Stěžují si především na to, že jim není nikde viditelně projevovaná úcta jako dospělým a autoritám.
V časech jako jsou ty dnešní, je skoro nemožné získávat respekt mladých politickými kauzami správců veřejného majetku, v níž hlavní roli hraje jejich rozkrádání (Dozimetr) nebo ignorováním klimatických změn, které v mnoha částech světa lidstvo přímo ohrožují na životě.
Je pochopitelné, že mladí lidé mohou mít pocit, že jejich hlas není slyšet. Proto je důležité jim naslouchat a podporovat je v jejich snaze měnit svět.
Vzkaz mladším: ti páprdové, co si povídají na TikToku s kohouty jsou možná srandovní, ale to je tak všechno. V životě budete potřebovat víc než dezoláta miliardáře, co kolem sebe sype „sorry jako“ jako prošlé zrní.
Můj děda býval kromě jiného skvělý zahradník a šlechtitel růží. Říkal, že až moc často zapomínáme na to, že děti jsou jako rostliny a potřebují péči a starost. Za posledních 30 let života zaměřeného pouze na sebe a uspokojení vlastních potřeb se zrodila generace, která začala vadit všem. Skoro všem.
Nepokrytě se totiž začíná ptát na to, co dál. A je drzá, protože jí jde o nic míň než o život. A čas k řešení globálních výzev se stále zkracuje. Krásné rostliny v zahradě taky nevyrostou přes noc. Potřebují čas. Děti potřebují příklad. A ano, jsou drzejší a hrubší. Ale je to naše vlastní škola.
Společnost jako celek zrušila kontakty mezi sebou a kulturou a omezila si je na foto & video influencing na sociálních sítích. Zapomněli jsme, že formální chování i vzhled podle dresscode na společenské akci umožňuje všem zúčastněným se na ní cítit rovnocenně a přijatelně. Že tyto podceňované věci mají svůj hluboký význam.
Rodiče dětí pracují moc dlouho a tím pádem nemají dost času, který by s nimi mohli strávit. Jak chcete dětem ukazovat různé sociální interakce v komunikaci s ostatními, když s nimi nikam jako rodina nechodíme? Čeho jim jsme potom příkladem? Gauč, pivko, telka, fotbálek, řízek?
Má-li vyrůst rostlina, každý den se kolem ní musíte trochu otáčet, aby vyrostla. Musíme jí nabízet možnosti vedoucí k jejímu růstu, dávat ji vodu a výživu, aby mohla dospět. Zdvořilá konverzace a naslouchání totiž vyžadují dvě věci. Čas a praxi.
Až příliš často zapomínáme na to, že své děti nutíme, aby vyrůstaly podle našich scénářů. Scénářů, které jsme my převzali od svých rodičů a zapomněli je upgradovat. A ještě ke všemu je učíme slovy. Slovy, která obsahují pro děti abstraktní formulace, kterým těžko rozumí.
Těm dobrým sociálním dovednostem se nedá naučit slovy. Usmát se na ženu, když ji jako muž otevírám dveře do restaurace. Poděkovat za hezké ráno polibkem a stisknout ruku partnerovi při loučení ráno. Anebo objetím?
Normativy tzv. etikety jsou k ničemu, když nejsou prováděny názorně tím, kdo má silnou etiku. Ne vždy je to, co považujeme za vulgarity a hrubost skutečně tím, čím se to zdá být. To, co vypadá jako pýcha, sobectví a neúcta vůči druhým, může být stejně tak projevem vnitřního boje, strádání či utrpení.
Někdy je to jen chuť něco sdělit. A my se obsahu toho sdělení právem bojíme. Chci tím říct, že bychom neměli mladé lidi a děti podceňovat a hned je za vše odsuzovat. Jsou citlivější a moudřejší, než se zdá. A hledají v daleko horším a stresujícím prostředí, než bylo to naše, to samé, co jsme tam hledali i my. Pochopení a lásku.
Autentická komunikace a upřímnost mladé generace by neměla být vnímána jako drzost, ale jako volání mladé generace po porozumění a respektu. Když budeme aspoň trochu chtít porozumět jejich pohledu a podpoříme je v jejich chuti najít si své místo ve světě, nejenže jim pomáháme růst, ale obohacujeme díky tomu své vlastní životy.
Pojďme společně pracovat na tom, aby se náš svět stal jednou zahradou, kde se všichni cítí slyšeni a oceňováni, a to bez ohledu na věk, pohlaví a rasu. Všichni se umíme usmát nebo podat pomocnou ruku. A tak je každý z nás taky trochu zahradník, co myslíte?
