Spoluvlastníci života

Když se řekne „ztráta biodiverzity“, mnoho lidí si představí něco abstraktního, rodokmeny vyhynulých druhů, grafy o ohrožených rostlinách či vzdálené pralesy. Ale ve skutečnosti jsou to tiché vykřičníky přírody, mizící přímo uprostřed našich kroků. Včela, která už neopyluje žádný květ, žába, která nezazpívá dešti, nebo motýl, který ztratil svůj kus louky. Když se vytratí soused, i když je drobný, tak ztrácíme část světa, který patří i nám.

Od roku 1970 průměrné populace obratlovců, tedy savců, ptáků, obojživelníků, ryb a plazů, poklesly o 73 %. To sice neznamená přesně to, že tři čtvrtiny druhů zmizelo, ve výzkumech měříme změnu velikosti populací. Ale ilustrace je to silná: svět, jak ho známe my dnes chřadne a ještě před padesáti lety byl obrovsky bohatý.

Globální studie z roku 2023 ukázala, že 48 % sledovaných druhů má klesající populační trend, zatímco jen 3 % rostou. To znamená výhled na drastické zchudnutí přírody, které se však následně projeví i v našich peněženkách.

A genetická různorodost, ta neviditelná pavučina uvnitř každého druhu také slábne. Při analýze více než 600 druhů rostlin a živočichů vědci zjistili pokles genetické variability ve dvou třetinách zkoumaných populací za posledních 30 let.

Ve vodních ekosystémech jsou propady ještě dramatičtější. U sladkovodních obratlovců dosahuje průměrný úbytek populací 80 % mezi lety 1970 až 2018. U obojživelníků, kteří patří k nejohroženějším skupinám, klesá populace tak rychle, že některé druhy už dlouho nevydrží a naše děti je už nespatří.

A přitom stačí pár tisíc jedinců navíc nebo ochrana kousku louky, a příběh života může běžet dál.

Zpráva z Guardianu zrovna nedávno upozornila na fakt, že v Evropě se za posledních deset let zdvojnásobil počet druhů divokých včel, které jsou ohroženy vyhynutím. Nyní je to nejméně 172 ze všech 1 928 druhů.

A ptáci? Nový globální odhad uvádí, že 61 % druhů ptáků má klesající populační trend. V přírodě nejsme návštěvníky, jsme sousedy, a když soused odejde, je to jako by se v našem vlastním domě objevila prázdná místnost. Nevidíme ji hned, ale prostor kolem ztrácí malý kousek ze své existence a rozšiřuje se o další prázdnotu.

Ano, víme, že naše mysl instinktivně volí jednoduchá, přímá řešení a ignoruje složitost, která není okamžitě patrná. Avšak právě příroda je ta složitost. Je tichá, pro naše pozorovací schopnosti až moc mnohovrstevnatá. Ale když jí nevěnujeme pozornost, mizí rychleji, než si stačíme my sami uvědomit.

Možná je cesta zpět k tomu, co je skutečně podstatné. Dejme pozornost tomu, co dýchá i leží kolem nás. Všímavost není sentiment, je to základ našeho vztahu k životu. Dotknout se mechu na skále, zaposlouchat se do zurčení malého potůčku uprostřed lesa a sledovat padající listí nemusí být za pár let taková samozřejmost jako je nyní.

K tomu se dostat ve své pozornosti k vnímání těch „nepodstatných jevů“, potřebujeme změnit styl vnímání světa. V posledních 50 letech se světová populace stala díky marketingu reklamy „malými dětmi“. Snáze se taková na sebe zahleděná společnost ovládá než ti, co vědí, co chtějí. A ti vědí, že obviňovat druhé za svoje problémy je zbytečné.

Takže? Potřebujeme se naučit vnímat, jednat i mluvit jazykem citlivosti. Pokaždé, když mluvíme, se svět posouvá. Od „…lidé zničili půdu“ můžeme dospět k tomu říci: „Ztráta půdy mě děsí, protože potřebuju, aby rostliny žily.“

Je to pro někoho nepatrný rozdíl, ve výsledku je to obrovský posun. Asi jako od kuličky po gigantickou planetu. Když totiž říkáme „musíme zachránit“, cítíme tíhu, které se chceme zbavit a jako děti ji házíme na „někoho, kdo za to může“. Ale když dospěle řekneme „chceme pečovat“, otevíráme především prostor pro naději.

Náš jazyk, kterým mluvíme, by měl být o pravdě, ne jen o efektech. Jak říkával český teolog a myslitel (dnes by se řeklo aktivista, potížista) Jan Hus: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdy až do smrti.“ Možná je nyní čas, abychom se i my vrátili k jazyku, který je prostý a lidský: voda, strom, dech, dítě. Abychom tím, co říkáme skutečně žili.

Nejde o hrdinství, ale jak jsem už psal, o sousedství. Každý máme svůj vliv, i když drobný. Zasaď keř, který přiláká motýla; nechej kousek louky růst bez sečení; sázej původní květiny; kupuj lokální a sezónní potraviny od místních výrobců; zapoj se do projektů občanské vědy, kde můžeš sledovat, co se děje kolem tebe.

Empatie, o níž někteří mocichtiví jedinci mluví jako o zbytečnosti není emocionální slabost, ale základ morální moudrosti. Učíme-li se vnímat a rozpoznat bolest druhého, a to i té přírodní bytosti, znamená to usnadnit prostor pro uzdravení své duše, která je tak lačná po touhách, že skoro zkameněla. Duše, která je ne-mocná, nemá žádnou moc uzdravit svět ani sebe.

Marie Karr napsala (a dovolím si citovat): „Pravdivé příběhy se rodí z odvahy dívat se beze strachu.“ Příroda už beze strachu mlčet neumí, když nás opouští, její mlčení doslova křičí. Ale my můžeme být ti, kdo tohle mlčení poslouchají a odpovídají činy, i když ty budou zdánlivě malé a bezvýznamné.

Když chráníme biodiverzitu, nechráníme abstraktní „přírodu“, chráníme příběh světa, starý miliony let, jehož jsme právě teď těmi hlavními postavami. Ztráta druhů není číslo, je to zamlžená báseň života. Našeho společného života.

Zodpovědnost neznamená jen tíhu, ale také je to dar: učí nás, že být člověkem znamená nejen vládnout, ale mít odpovědnost za společném soužití. Jsme spoluvlastníci života, a dokud mu dáváme pozornost, není mrtvý.

A nám všem přece jde o život, ne?