Ondřej Petr: „Rozhodující není talent, ale disciplína a pokora.“

Dnes pomáhá také lidem jako mezinárodně akreditovaný mentální kouč, který má za sebou přes dvanáct let praxe a tisíc odkoučovaných hodin. Pracuje s vrcholovými sportovci, manažery i firmami, a jeho přístup propojuje psychologii, neurovědu a hluboké porozumění lidské motivaci.

K oběma oblastem mě přivedla fascinace lidskou psychikou a potenciálem, tím, jak myslíme, jak reagujeme, co nás motivuje a jak dokážeme ovlivnit vlastní výkon a v důsledku i kvalitu života.

Velmi rychle jsem zjistil, že mám pro tyto věci cit, který jsem se rozhodl vědomě rozvíjet a prohlubovat. I proto nepiji alkohol a neužívám žádné drogy. Chci mít absolutně čistou mysl a plně vnímat realitu, své myšlenky, ale především své klienty.

Právě fascinace lidskou psychikou je i důvodem, proč jsem byl také více než deset let rozhodčím MMA. V přímém kontaktu s hranicemi fyzické i mentální odolnosti člověka se ukazuje, že nejde jen o sílu těla, ale především o sílu mysli.

Z podobného důvodu vyhledávám i osobní výzvy jako třeba uběhnout maraton bez přípravy. Nejde mi o výkon samotný, ale o zkoumání, co se ve mně děje v momentě, kdy se tělo nebo hlava vzdává a jak tento stav překonat.

Marketing mě vždy bavil jako prostředek k porozumění lidem a jejich rozhodování. Přiznám se, že u politického marketingu to ale byla kombinace fascinace a znechucení – fascinace tím, jak silně dokáže ovlivnit veřejné mínění, a znechucení z toho, jak snadno se dá tato síla zneužít.

Koučink pro mě byl přirozeným pokračováním. Postupně jsem zjistil, že mě naplňuje, když mohu druhým pomáhat k jejich vlastnímu úspěchu a životní spokojenosti. Že opravdová síla není v přesvědčování druhých, ale v tom, když jim pomůžete objevit jejich vlastní cestu.

A tak se pro mě stal koučink přirozeným mostem mezi světem výkonu a světem vnitřního růstu – mezi tím, co děláme, a tím, kým jsme.

Bez ohledu na obor, u exponovaných lidí se opakují podobné vzorce – tlak na výkon, obava ze selhání, ztráta vnitřní rovnováhy nebo smyslu.

Nejčastější téma, které ale v rámci koučinku řeším, je budování zdravého sebevědomí. Může to znít paradoxně, ale právě to bývá nejčastější téma i u elitních sportovců, vrcholových manažerů, úspěšných podnikatelů nebo topmodelek.

Dalším častým tématem je práce s nervozitou, ztráta motivace, hledání rovnováhy mezi osobním a kariérním životem nebo návrat po zranění.

A jak na těchto tématech pracujeme? Existuje mnoho efektivních nástrojů a přístupů. A upřímně mě těší, že i jeden z mých vlastních nástrojů již dnes běžně využívají další koučové a psychologové.

Zajímavé je, že z desítek špičkových sportovců, se kterými jsem spolupracoval, pouze jeden, hráč NHL, o sobě prohlásil, že se považuje za talentovaného. Všichni ostatní se označili za takzvané „vydřené sportovce“.

A právě v tom je obrovské ponaučení: mít talent je velká výhoda na startu, ale většina velmi talentovaných lidí svůj potenciál nakonec nedokáže využít. Rozhodující není talent, ale disciplína a pokora.

Motivovat se k rozvoji musíte především vy sami. Pokud někdo nemá zájem růst, nepracuji s ním, je to ztráta času pro obě strany. Koučink totiž není o přesvědčování, ale o partnerství. Smysl má jen tehdy, když o změnu stojíte vy sami.

Mnohokrát se mi v životě potvrdilo, že většinu svých hranic máme jen v hlavě nebo ještě hůř, v hlavách lidí kolem nás. Jsou to jejich projekce, jejich vlastní obavy a zkušenosti, které ale o vašem skutečném potenciálu a schopnostech nic nevypovídají.

Je dobré si to umět uvědomit, protože právě tahle mentální svoboda rozhoduje o tom, jak daleko se člověk dokáže posunout.

Zároveň věřím, že posouvání hranic je přirozenou součástí lidského života. Touha zkoumat, učit se a růst je v nás hluboce zakořeněná. Je to motor vývoje, nejen osobního, ale i společenského.

Na druhou stranu je zdravé respektovat hranice ve chvíli, kdy by jejich překračování mohlo ohrozit život náš nebo životy ostatních. Jde o rovnováhu mezi odvahou a rozumem.

Umění, podobně jako kultura, ve mně probouzí a živí kreativní složku. Je to prostor, kde se propojuje emoce, tvar a myšlenka. Spousta mých nejlepších nápadů přišla nečekaně, třeba při baletu v Národním divadle.

Umění mě učí citlivosti, schopnosti pozorovat a vnímat souvislosti, které v běžném ruchu často unikají.

Na extrémních zážitcích a výzvách mě kromě adrenalinu baví i zkoumání psychiky a obnažování lidských charakterů. Teprve krize nám ukazuje, kým skutečně jsme.

Ať už jde o výstup na vrchol hory nebo hluboký ponor do uměleckého díla, obojí mi připomíná, že člověk roste tam, kde se setkává s intenzitou – ať už krásy, odvahy nebo bolesti.

Jako první mi hlavou proběhla některé získané ocenění nebo úspěšné kampaně, ale když jsem se více zamyslel, tak největší radost mám z úspěchů mých klientek a klientů.

Velkou radost mám také z toho, že jsme právě s Nikolou Mrázovou dokončili knihu „Adaptogeny – léčivé rostliny a medicinální houby“, která propojuje moudrost tradičních léčebných systémů z celého světa s moderní vědou a nabízí praktický pohled na to, jak posílit odolnost těla i mysli.

Do budoucna chci dál rozvíjet vzdělávání v oblasti mentálního výkonu, leadershipu a umělé inteligence, protože právě spojení lidského a technologického potenciálu je klíčem k budoucnosti. Zde jsme spojili síly s „otcem internetu“ Patrickem Zandlem a Ivanou Böhmovou v projektu PROLNUTO.

A jedno z mých velkých osobních přání je najít krásný pozemek v horách nebo u vody, prostor, kde bych mohl vybudovat unikátní diskrétní místo pro relaxaci a regeneraci.

Na závěr rozhovoru s Ondřejem Petrem mi zůstává v hlavě jednoduchá, ale silná myšlenka. Skutečná síla se neměří svaly ani hlukem, ale schopností zůstat věrný sobě, i když svět všude kolem křičí jinak.

Takoví lidé mezi námi jsou tiší, nenápadní, ale srdcem neústupní bojovníci, kteří se každý den perou o svobodu své duše, nikoli o uznání davu.

Děkuji, Ondřeji, že jste nám připomněl, že disciplína a pokora nejsou protiklady odvahy, ale její nejčistší podoba.