Jeden lék, dvě ceny

Moje poslední dobrodružství ve zdravotnictví začalo receptem na lék na cukrovku. V jedné pražské lékárně patřící do nejmenovaného řetězce platím bez mrknutí oka 2 300 korun. O měsíc později, tentýž lék, tentýž recept, tentýž stát. Jen jiná, tentokrát nemocniční lékárna. Tentokrát platím, světe div se, 1 200 korun. Ani sleva, ani charita. Pořád stejný lék, ale diametrálně odlišný účet. Zázrak? Ne, spíš klasický český absurdistán v praxi.

Lék na předpis není rohlík, aby si každý obchodník určoval cenu, jak ho zrovna napadne. Přesto stát nechává široké rozpětí s odůvodněním, že prý rozhoduje trh. Jenže trh s lidským zdravím není trh, ale společenská dohoda: buď máme zdravotnictví jako službu, nebo jako byznys. A když stát rezignuje na sociální spravedlnost, dostáváme přesně to, co vidíme: stejný člověk i lékař, co recept předepisuje, dvě různé lékárny, dvě jiné ceny, avšak stejný lék.

Zákony na to jsou, kontrolní mechanismy k jejich dodržování taky, ale v praxi je každý pacient trochu detektiv Colombo. Musí si sám zjistit, jak na to. Může si porovnat ceny na SÚKL, zkusit štěstí v jiné lékárně, nebo, a je to čím dál častější, může si dojít do lékárny velkých nemocnic. Ale neměl by. Měl by mít jistotu, že ho stát před zbytečnými náklady v případě životně důležitých léků ochrání. Ne že ho postaví do role lovce slev.

Důsledky? Nedůvěra. A pocit, že systém je pro někoho jiného, ne pro mě. Ztrácíte víru, že zdravotnictví je férové. A v zemi, kde je podobný „legální fígl“ denní praxí, je pak těžké věřit, že má pravidla společnosti smysl dodržovat.

Kupujeme si důvěru, že systém společnosti funguje aspoň trochu v náš prospěch. Jedním z hlavních důvodů nedůvěry je, že systém úhrad je pro pacienta netransparentní a komplikovaný. Proč tomu tak je?

Ve hře o léky je příliš mnoho proměnných. Jako pacient čelím situaci, kdy standardní logika říká, že by cena měla být jednotná, ale není. A jako pacient musím rozumět pojmům jako:

Co z toho je? Pocit nespravedlnosti. Když zaplatíte 2300 Kč a teprve poté zjistíte, že jinde to bylo 1200 Kč, cítíte se podvedeni, protože jste odevzdal 1100 Kč, které nebyly pro úhradu léku nezbytné. Systém sice umožňuje lékárnám účtovat si různou marži (což je legální), ale pro pacienta to vypadá jako chaos a zneužívání jeho nevědomosti.

Druhý důvod nedůvěry spočívá v tom, že lékárny, přestože poskytují zdravotnickou službu, fungují zároveň jako obchodní subjekty.

Znáte slova marže a zisk? Můj případ ilustruje to, že rozdíl 1100 Kč není dán pojišťovnou nebo lékařem, ale rozdílnou obchodní marží lékárny. Jedna lékárna (řetězec) si účtovala vysokou marži (až k zákonnému maximu), zatímco druhá lékárna (velká nemocnice) doplatek snížila na minimum. To ukazuje, že cena, kterou platíme, závisí na byznys modelu lékárny, nikoli jen na nákladech léku.

Systém, který nutí chronicky nemocné občany hrát si na detektivy lovící slevy, není sociální službou, ale pastí. Ten rozdíl 1100 korun není jen položka na účtu; je to cena za selhání státní regulace, která sice stanoví maximální marži lékárny, ale už ne její morální minimum.

Jestliže náklad na životně důležitý lék závisí na byznys modelu lékárny a na tom, jestli se já jako pacient dostanu k informaci o cenách v nemocniční lékárně, pak je narušen samotný princip veřejného zdravotnictví. Na lékárnu se totiž obracíme s vírou, že v nemoci nebudeme zneužiti.

A dokud stát nezajistí jednoznačnou a transparentní cenovou politiku, ať už snížením marží, nebo zavedením pevných maximálních doplatků, které se do limitu započítají celé, budeme dál svědky těchto legálních fíglů. Tyto díry v systému nás všechny stojí víc než jen peníze.

Stojí nás důvěru v stát. A bez ní, jak víme, je těžké udržet smysluplnou a funkční společnost. Protože důvěra, stejně jako zdraví, se snadno ztrácí, ale velmi těžko získává zpět.

Celý tenhle „cenový ping-pong“ má ještě jeden temnější stín. Pro spoustu lidí totiž není rozdíl tisícikoruny jen otázkou frustrace nebo pocitu nespravedlnosti. Pro nízkopříjmové pacienty může být právě vysoký doplatek tou hranicí, kvůli které si lék vůbec nevyzvednou.

A to už není jen otázka peněženky, ale přímo ohrožení zdraví. Veřejný systém, který neumí ochránit ty nejslabší, tak selhává v samém jádru. Dostupnost léků nesmí být otázkou náhodného tipu na adresu, kde to samé seženu levněji, ale základní podmínkou důstojného života.

Jasně, sám systém nespasím. Ale odmítám být jen pasivním objektem. Zájem sledovat věci veřejné je základ toho, aby se věci začaly hýbat. A ať už si u voleb vyberu kohokoliv, budu teď čtyři roky poctivě sledovat, co se v mém životě skutečně zlepšilo.