Výhybka jménem mateřská

Návrat z mateřské by měl být mostem zpátky do profesního života. V české realitě ale spíš připomíná šplhání do vlaku, který už mezitím změnil směr i rychlost. Třetina žen přijde o původní místo, více než polovina o část platu. A to nemluvím o ztrátě důstojnosti, odbornosti a perspektivy. V tomto článku se chci podívat na to, proč český systém návratu do práce selhává, co dělají jiné země lépe. A také proč politici před volbami slibují, že do tohoto vlaku nastoupí, ale hned po volbách nikam nejedou.

Podle dat iniciativy Mumdoo zažívá až 70 % žen po návratu z rodičovské dovolené znevýhodnění. Nejde však o okrajový problém, ale o systémový vzorec. Třetina žen se už nikdy nevrátí na svou původní pracovní pozici. Více než polovina z nich přijímá návrat do práce, ale za nižší mzdu. Jejich kariérní růst se tak často změní v kariérní propad. A co je možná nejzávažnější, tohle všechno se děje s tichým souhlasem většiny společnosti i státních institucí.

Zatímco v Německu, Rakousku nebo Nizozemsku jsou k mání flexibilní pracovní modely, zkrácené úvazky a garance návratu na pracovní místo běžnou součástí pracovního trhu, české matky se i v roce 2025 potýkají s tím, že si musí „vydupat místo“. Často doslova. A když ho nedostanou, berou to, co zbývá.

Mnoho žen se po mateřské nevrací ke své profesi, ale k něčemu, co se práci vzdáleně podobá. Dělají prostě to, co je zrovna volné, nikoliv to, co umějí, vystudovaly nebo v čem léta rostly. Státní správu, školství i soukromý sektor opouštějí inženýrky, právničky, zdravotnice i manažerky, protože „není vhodné místo“. A co to vlastně znamená?

Znám případ ženy s doktorátem z chemie, která s dvěma dětmi našla práci jen jako pokladní v hobbymarketu. Ne proto, že by ji věda přestala bavit. Ale protože na částečný úvazek ji nikdo v oboru nechtěl. Podobně dopadla architektka, která začala skládat zboží ve skladu. „Nikdo mi nedal šanci,“ řekla mi tehdy lakonicky. Tyhle ženy nic neztratily. Ony byly ztraceny. Systémem, který neumí zacházet s jejich potenciálem a už vůbec ne s tím, co by těmto ženám měl vrátit, s péčí.

Stát se tváří, že když ženě pošle rodičovský příspěvek, udělal, co mohl. Jenže ten příspěvek sotva pokryje část nákladů běžné domácnosti a rozhodně nekompenzuje ztrátu odbornosti, příjmů a společenského postavení. Skutečný problém je ale hlubší. Nikdo v systému společnosti nepočítá s tím, že péče není „přerušení práce“, ale práce sama. Jedna z nejdůležitějších. Péče je základní kámen zdravé společnosti. Ne náhodou se říká, že to, jak se staráme o děti, určuje, jakou společnost budujeme.

Jenže český stát neinvestuje do péče. Neinvestuje do důvěry, do flexibility, do budoucnosti. Nevidí v ní hodnotu, jen dočasný výpadek pracovní síly. A tak se ženy po mateřské nevracejí do práce, kterou milují, ony se vracejí do světa, který mezitím jejich práci zneviditelnil.

Skleněný strop totiž bývá aspoň vidět. Ale spirála, do které se žena dostane po návratu z mateřské, je tichá, plíživá a o to nebezpečnější. Neexistence částečných úvazků, minimální ochota firem k redesignu pracovních míst a naprostá absence kariérního plánu pro pečující rodiče vytvářejí prostředí, kde se profesní růst mění ve stagnaci. Nebo přímo v pokles kompetencí, schopností a tím pádem i možností uplatnění.

Pracovní prostředí nepočítá s tím, že rodičovství je jen jedna z rolí člověka. A kariérní systém v Česku? Ten se s pečující ženou rozchází ještě dřív, než se stihne vrátit. Výhybka je nastavena jinam. Ne směrem k návratu, ale k opuštění trati.

A po jakých tratích to proboha potom jezdí vlaky jinde v Evropě?

Zkrátka, jinde v Evropě se neřeší, jestli se má matka vrátit. Řeší se, jak to udělat důstojně a co nejlépe pro obě strany. Tomu já říkám partnerství. U nás? Stále bezduchá debata na téma „jestli vůbec“ něco.

Představa, že stát ženám „pomáhá“, když jim umožní být tři roky doma, je falešná. Reálně totiž stát nenabízí žádnou oporu v návratu a to ani ekonomickou, ani právní. Zákoník práce se víc podobá barikádě než nástroji podpory návratu do práce. A místo podpory flexibilních úvazků stát dlouhodobě vytváří legislativní džungli, která práci na zkrácený úvazek komplikuje, než umožňuje.

Zaměstnavatelé nemají povinnost nabídnout matce návrat na její pozici, ani jí nabídnout úvazek, který by respektoval její rodičovské možnosti. A stát? Ten místo iniciativy jen lomí rukama. V mnoha diskuzích se pečující ženy označují za sníženě dostupné nebo dokonce neproduktivní. Nenahlíží se na ně jako na nevyužitý potenciál, ale jako na překážku. A to i v době, kdy naše země čelí historickému nedostatku odborníků.

Ať už tedy stát dělá nic, nebo špatně, výsledek je tentýž: důstojný návrat do práce je u nás stále výjimkou, nikoliv standardem.

Moderní flexinovela zákoníku práce (platná od 1. 6. 2025) skutečně posiluje právo na návrat – na původní pracovní místo a pozici až do dvou let věku dítěte. Dává také šanci na práci při rodičovské formou dohody (DPP/DPČ) a rozšiřuje ochranu při pracovních cestách pečujících rodičů.

Ale…

A to se bavíme o situaci, kdy legislativa je teoreticky silnější než dřív. V praxi ovšem:

Tyto konkrétní bariéry ukazují, že i když se zákon změní, realita pro matky často zůstává stejná. Přechod z výjimek na standard pořád chybí.

Před volbami zní sliby líbivě: flexibilita, dostupné školky, rodinné balíčky. Jo. Jenže realita po volbách bývá tichá. Stejně jako ty vlaky plné slibů, které měly matky dovézt zpátky do práce, ale nikdy nevyjely. Anebo změnily směr dřív, než do nich vůbec stihly nastoupit.

Zeptejte se sami politiků, kolik znají žen, které se skutečně vrátily na své původní místo. A za stejný plat. Se stejnou šancí na svůj profesní růst. To ticho bude výmluvné.

A právě proto v Česku potřebujeme i něco víc než jen sliby v programech a paragrafy v zákonících. Chybí nám nezávislé týmy odborníků, kteří by uměli prostředí ve firmách nejen zmapovat, ale také skutečně pomoci narovnat. Nejen audit na papíře, ale takový, který vede ke změně. K porozumění. K oboustranné důvěře. Protože většina zaměstnavatelů dnes nemá ani zdroje ani nezná jazyk, kterým by mohla s pečujícími ženami mluvit.

A ještě něco. Ve většině evropských zemí se matka, která se chce vrátit do práce dřív, setká s podporou. U nás stále často s odsudkem. I tohle je potřeba změnit. Ne výčitkami. Ale důvěrou a schopností vytvářet prostředí, kde péče i práce nejsou v konfliktu, ale v rovnováze.

Možná je načase přestat nastavovat v životě i politice výhybky jen podle toho, kdo zrovna křičí nejvíc. Co říkáte? Nebylo by na čase začít jinak?

Začít dobře naslouchat těm, které zatím nebylo slyšet. Vrátit je do hry, a to ne do vlaku stojícího na vedlejší kolej, ale rovnou do vedení celé vlakové soupravy.