Navzdory všemu

Některé myšlenky mají schopnost držet nás v šachu víc než by bylo zdrávo. A není to proto, že by byly tak hluboké, nové nebo přelomové. Naopak, jsou to často opakující se záznamy vnitřního videa, které si v mysli přehráváme znovu a znovu: „Co jsem měla říct jinak?“, „Proč jsem to neudělal líp?“, „Co když to celé dopadne katastrofálně?“

Psychologie tomu říká ruminace. Původně označovalo přežvykování u dobytka. Dnes je to metafora pro nekonečné převalování myšlenek (jako trávy v tlamě krávy) bez pohybu vpřed.
Výzkumy ukazují, že tento způsob mentálního uvíznutí není jen osobní slabostí nebo špatným návykem. Je to styl myšlení, který má přímou souvislost s depresí, úzkostí, nespavostí, poruchami příjmu potravy a dokonce i se sebevražednými myšlenkami.

Zvlášť nebezpečný je jeden faktor: nedostatek vnímané kontroly. Není to jen o tom, co si myslíme, ale o tom, že po tom myšlenkovém kolotoči máme pocit, že s tím vším kolem nic nezmůžeme. Jako bychom se vezli v rozbitém kolotoči, který nejde zastavit, jen se můžeme držet a doufat, že se neztratíme úplně. A nebo nevyblinkáme z podoby.

Ruminace často začíná velmi nevinně: snahou něco pochopit, něco napravit, něco předvídat. Jenže místo řešení přichází tak únavné sebezpochybňování, že úplně vyčerpává tělo i mysl. A čím více se pak snažíme získat kontrolu skrze přemýšlení, tím méně jí skutečně máme.

Je to paradox, že? Když se myšlení, které mělo být nástrojem našeho přežití, stalo v určitých podmínkách příčinou utrpení.

Mladí lidé ve věku 25 až 35 let dnes nevyrůstají v nedostatku. Vyrůstají v zahlcení. Nejsou obklopeni hmotným stresem, ale informačním, emočním a hodnotovým chaosem. Jsou první generací, která má „všechno“, a přesto má pocit, že pořád něco nezvládá. Nebo není dost dobrá.

Chtějí být úspěšní, tvořiví, zábavní, zdraví, duševně fit, společensky citliví a zároveň finančně stabilní. A to nejlépe vše najednou. Být „v pohodě“ se stalo příkazem, nikoliv možností. A když přijde selhání, anebo jen pauza, namísto přijetí se v hlavě rozjede sebekritický stroj.

Tohle není vnitřní dialog. To je mentální teror. Nejde ale jen o jednotlivce. Když se celá generace potácí mezi očekáváním výjimečnosti a realitou nejistoty, nemůže to zůstat bez následků. Jak upozorňují nová data z Evropy, více než pětina mladých lidí by dnes raději volila autoritářský režim než demokracii. A to už není jen psychologický fenomén, to je politická a společenská tektonika sopky těsně před výbuchem.

V téhle dynamice se totiž skrývá šíleně nebezpečný vzorec: pocit zahlcení vede k potřebě jednoduchosti. Chceme černobílá řešení. Aby byli silní lídři. Mladí lidé chtějí někoho, kdo to už konečně rozhodne. Když jim totiž nefunguje vnitřní kompas, roste vždy poptávka po vnější ruce, která ukáže směr. Hlavně hned a bez otázek. A začíná jim být jedno, kdo tou rukou bude.

A tak se z mentální únavy generace Z stává ideologická slabina celého systému současné společnosti. Nejen že lidé nedůvěřují sobě. Přestávají věřit i systému, který po nich chce další dávku osobní odpovědnosti, kritického myšlení a neustálého rozhodování. Ale oni ve svém zahlcení nemají, kde brát. A my všichni jsme tak jen krůček od toho, aby se demokratický systém zhroutil pod vahou vlastní nejistoty a neochoty jednotlivců nést zodpovědnost a uvolnil tak cestu k řešením, která si nikdo z nás ve skutečnosti nepřeje.

Zní to jako přitažené za vlasy. Ale jen do chvíle, než si spojíte jednotlivé body téhle skládačky.

Když totiž člověk tráví hodiny denně ve své hlavě analyzováním sebe sama, pitváním vlastních selhání a přehráváním katastrofických scénářů, nedochází jen k mentálnímu vyčerpání. Jde doslova o zřícení důvěry v sebe. Čím víc člověk přemýšlí, tím míň si věří. A čím méně si věří, tím zoufaleji hledá to, co ho podrží.

Ruminace není jen tak ledajaký psychologický jev. Je to oslabující mechanismus, který nahrazuje činnost pasivitou, rozhodnost pochybností, realitu konstrukcemi tvořenými z deepfake a domněnek. A když trvá příliš dlouho, přetaví se v hněv. Nejprve na sebe. A pak, protože na sebe se zlobíme neradi, na ostatní. A hlavně na systém.

A to je ten zlom. Ve chvíli, kdy se frustrace v hlavě točí bez hmatatelného výstupu, jako korouhvička za bouřky, začne mozek hledat externí cíl, na který se potřebuje upnout. Potřebuje viníka. Potřebuje jistotu. Hledá pomoc. Potřebuje někoho, kdo „to konečně rozhodne“.

To je přesně ta chvíle, kdy přichází šeptanda o „zrádných elitách“, „zbytečné demokracii“ a „potřebě udělat pořádek“. A ne náhodou se v těchto vodách daří autoritám, které nemají odpovědi, ale nabízejí úlevu. Slova jako „někdo to musí vzít do ruky“ působí na vyčerpaný mozek jako tišící prostředek. Nemusí už přemýšlet. Hurá! Někdo jiný to udělá za něj.

A to je nejnebezpečnější bod celé spirály. Protože ruminace nevede jen k psychické únavě. Vede ke kolapsu celého systému:

A když člověk jen přežívá, nechytá se toho, co dává smysl. Chytá se zoufale toho, co mu slibuje úlevu. Jakoukoliv úlevu a co je horší - od kohokoliv.

Neexistuje kouzelná mantra, která by ten kolotoč zastavila. Ale existují brzdy. A především, dá se naučit přemýšlet jinak než tak, jak nás do toho nutí svět imaginativních vzorů a idolů.

Když zjistíš, že tě mozek vláčí v kruzích ruminace, nevstupuj do boje. Nesnaž se to „přemyslet“. Udělej opak, přesměruj pozornost jinam. Zaměř se na tělo, na pohyb, na svůj dech. Pomáhá všechno, co tě dostane do přítomnosti: běh, koupačka ve studené vodě, skládání puzzle, jízda autem, mazlení se se psem. Neřeš, proč to funguje. Prostě se vrať zpátky dotykem do přítomnosti. Dotkni se toho, co miluješ. Naplno (mimochodem sexuální partneři jsou na tohle prima tréninkový materiál).

Mysli si, co chceš. Ale prosím, nepovažuj každou myšlenku za pravdu. Zeptej se: „Je tohle fakt, nebo jen můj pocit? A je to opravdu můj vlastní pocit nebo se na mě jen nalepil na facebooku jako virus?“ A když je to je takovýto pocit, nech ho projít jako bouřku. Bude mokro, ale přežiješ. A máš zalitou zahradu. Zadarmo.

Napiš si tři konkrétní věci, které jsi dnes zvládl. Nemusí to být nic velkého. Stačí klidně: „došel jsem si něco vyřídit na úřad“, „zvedla jsem telefon mámě“, „půjdeme s bandou do kina“. Realita je jiná než virtuální představa o životě produkovaná sociální sítí. A potřebuje být vidět, aby nás podržela. Abyste viděli, že to jde, že svět funguje.

Virtuální identita z Instagramu se nepohádá s nepříjemným zaměstnancem banky. Ale ty ano. A jestli mě něco naučil taoismus, pak tohle:

Někdy stačí jeden rozhovor, ve kterém tě někdo slyší bez komentáře, aby se ta vnitřní smyčka napětí v hlavě uvolnila. A když nevíš, komu zavolat? Existují krizové linky. A taky terapeuti (i dobří přátelé), kterým nemusíš nic vysvětlovat, jen přijít. Hlavně lidi komunikujte. Pocit naprosté osamělosti a izolace vede k duševnímu rozpadu, stejně jako fyzické hladovění vede k smrti.

Neřeš, kdo jsi. Neřeš, co máš být. Udělej něco malého, ale vědomě. Zalij květinu. Ukliď poličku. Přihlas se na něco, co by tě aspoň trochu těšilo. Všechno, co je skutečné, začíná malým pohybem. Ne v hlavě, ale v životě. V těle. V dýchání. Tak dýchej.

Náš druh se nevyvinul pro samotu. A na kraj propasti vztahů se sebou samými i mezi námi nás nevyhání vlastní slabost, ale odpojení se z kruhu. Lidskosti. Soucitu. Laskavosti. Protože i když se všechno kolem rozpadá na atomy jako při potopě světa, vztah, který nás podrží, může být právě tím, co nás udrží nad vodou. Může být naším záchranným kruhem.

Někdy stačí jeden člověk, který nás vidí. Jedna malá věta, která nás spojí. A náš jeden malý krok zpátky k životu.

A právě ten krok máme pořád ve své moci.