Pro koho volíme?

Až půjdete k volbám, zkuste se podívat do očí svým dětem. Nebo dětem svých přátel. Nebo jen pomyslete na ty, kdo ještě nemohou volit, ale ponesou následky našich rozhodnutí.

Možná pak snáz poznáte rozdíl mezi tím, kdo se snaží zaujmout, a tím, kdo jedná poctivě. Protože nejde jen o to, kdo mluví nejlíp. Jde o to, kdo nelže, i když by mohl.

Ne každý, kdo je v politice, je cynik. Ale ten, kdo není, často nevydrží. Buď ho převálcují dravější, nebo odejde sám, protože si už dál nechce připadat jako figurka ve hře, jejíž pravidla neurčil.

Přitom to nemusí být tak. Nechceme superhrdinu. Nechceme spasitele. Stačil by obyčejný člověk, který mluví pravdu. Který nepředstírá zájem, protože ho skutečně má. Který nepotřebuje masku, protože se nebojí být sám sebou.

Politik, který nelže, nemusí být bezchybný. Ale neschovává své chyby za ostatní. A přestože nezná všechny odpovědi, neskrývá je za suverenitu. A právě tím budí důvěru.

Nemá zářivý úsměv na všech fotkách. Někdy se neusmívá vůbec. Možná mluví pomaleji. Možná není tak pohotový v debatě. Ale když mluví, víte, že mluví k vám, ne na vás.

Nechodí mezi lidi proto, že je to součást kampaně. Ale proto, že bez kontaktu s lidmi by politika ztratila smysl. Nehraje zájem. Má ho. I když ho to stojí čas, energii nebo pohodlí.

Umí říct: „Nevím.“ Umí říct: „Mýlil jsem se.“ A když se někdo jiný trefí líp než on, neokopává mu kotníky. Řekne: „Tohle stálo za slyšení.“

Politik, který nelže, nepotřebuje být vždy nejsilnější v místnosti. Stačí mu, když může být tím, kdo ji nezničí.

Nevládne strachem. Ani prázdnými sliby. Nikoho nevydírá a nikoho nedělá menším, aby vypadal větší. Neponižuje oponenty, i když s nimi nesouhlasí.

Nechá mluvit i ty, kteří nemají vliv ani voličský potenciál. Nepotřebuje řídit atmosféru v sále. Řídí se svědomím.

A když se něco povede, nechlubí se sám. Poděkuje těm, kdo se na tom podíleli. Třeba i těm, kdo mu před týdnem oponovali. Protože ví, že dobrá politika není výhra. Je to proces, v němž někdy musíte ustoupit, abyste někoho podrželi.

Nedělá z empatie předvolební slogan. Prostě naslouchá. Srdcem. A když ho něco dojme, nezastírá to. V debatě nejde po slabinách druhých, ale po řešeních. Když se něco pokazí, nekrčí rameny, ale hledá způsob, jak to napravit.

A co je nejdůležitější: nevyvolává v lidech pocit ohrožení. Jeho slova nejsou dýky nebo kulky, ale mosty. Když mluví, necítíte hněv, ale úlevu. Ne proto, že by vše vyřešil, ale protože mu můžete věřit, že se o to pokusí. Poctivě.

Takový člověk možná nebude nejvíc vidět. Nebude nejhlučnější, nejostřejší, nejvýraznější. Ale bude nejpevnější.

A právě v tom je jeho síla. V tom, že nepotřebuje ničit, aby mohl tvořit. V tom, že nezradí sám sebe, jen aby se zalíbil.

Možná nebude mít nejvíc lajků, ani nejostřejší vzkazy. Ale bude ten, kdo drží směr, i když fouká ze všech stran. Možná nebude nejostřejší, nejvýraznější ani nejsdílenější. Ale nebude lhát.

A to je dnes možná ten nejradikálnější politický program.

Možná je čas přestat hledat spasitele a začít hledat obyčejnou lidskost. A tu můžeme chtít. Ba co víc, měli bychom ji od politiků přímo požadovat.