Soustředění bez rozptýlení jako konkurenční výhoda

Pamatuješ si, jak jsi si jako dítě zahrál něco, co tě úplně pohltilo? Nemusel tě nikdo nutit, nemusel jsi se nijak přemáhat. Jednoduše jsi byl tam, v tom, co jsi dělal, a čas pro tebe přestal existovat. Pak jsi vyrostl, nastoupil do práce, měl rodinu, dostal chytrý telefon a naučil ses být neustále k dispozici. A pomalu, tak nenápadně, že sis toho ani nevšiml, ti tuhle schopnost dostat se do bodu nula vzali. Ne násilím. Pohodlím.

Dnes se většina lidí soustředí průměrně něco málo přes minutu, než je vyruší něco externího nebo jejich vlastní mysl. Přitom před dvaceti lety to bylo několikanásobně déle. Není to proto, že jsme dnes hloupější nebo línější. Je to proto, že jsme si nechali celé prostředí kolem sebe přestavět tak, aby ta hloubka k dosažení bodu nula nebyla možná. A pak se ještě divíme, proč jsou naše dny plné zbytečného pohybu, který nám pak ani nedává smysl.

Existuje zvláštní pýcha na to, jak je kdo zaneprázdněný. Potkáš kolegu či známého, zeptáš se jak se má, a on s lehkým utrpením v hlase odpoví: „Šíleně, mám toho strašně moc.“ A ty přikývneš, protože ty taky. Ale když se večer zamyslíš, co jsi vlastně celý den dělal, tak tam jsou dvě jednoduché schůzky, nějaké e-maily, notifikace, tři vyřízené telefony, rychlé odpovědi na whatsappu, přepínání mezi záložkami v prohlížeči a pocit, že jsi celou dobu něco řešil, jen vlastně nevíš přesně co.

Tohle není práce. To je simulace práce. A je na ní záludná jedna věc. Unaví tě stejně jako skutečná práce, ale nedá ti ani zlomek toho, co ti skutečná práce dát umí.

Skutečná práce je taková, kde jdeš do hloubky, až k bodu nula, v místě, kde přemýšlíš, tvoříš, řešíš něco složitého - ta tě unaví jinak. Po ní jsi vyčerpaný, ale nějak tak podivně spokojeně. Jako po dobrém cvičení. Víš, že sis z toho ponoru něco odnesl. Zaslouženě odnesl. Kdežto každodenní zaneprázdněnost, při hraní si na práci tě jen vysaje.

Stalo se ti někdy, že ti dvě hodiny utekly jako dvacet minut? Stalo se ti, že jsi pracoval a najednou si uvědomil, že už je skoro tma a ty jsi zapomněl na oběd? Že jsi byl tak ponořený do něčeho, že telefon ležel na stole a ty jsi ho prostě nebral, ne proto, že jsi ho vypnul, ale protože jsi na něj úplně zapomněl?

To není výjimečný talent. To je přirozený stav mysli, která dostala prostor. V bodě nula jsi doslova pohlcený smysluplnou prací. Mozek v takovém stavu pracuje paradoxně úsporněji než mozek, který každou minutu přeskakuje z reakce na reakci na „něco“. Vědomí se zúží na to podstatné a vše ostatní odpadne. Nevytěsňuješ myšlenky silou vůle, ale jednoduše na ně není místo, protože jsi celý jinde. Je to mentální hygiena, která nepotřebuje aplikaci.

A výsledek takového dne je úplně jiný. Nejde jen o to, že toho uděláš více. Jde o to, že se večer necítíš jako vyždímaný hadr. Cítíš se unavený, ale naplněný. A to je rozdíl, který stojí za to hledat.

Kdybys to měl dělat přirozeně, děláš to. Jenže přirozeně to nejde, protože tvoje civilizační prostředí ti v tom brání na každém kroku. Civilizace, v níž žijeme, žije sama příliš na povrchu. Zajímají ji drby, ne láska, zajímají ji pomluvy ne pravda. V tomto prostředí se dostat hluboko k sobě a ponořit se do práce dávající hluboký smysl je skoro protimluv.

Telefon v kapse zase vibruje. Ozve se notifikace z e-mailu. Kolega přijde s „rychlou otázkou“ a odejde „vyžvaněný“ za hodinu. Na monitoru máš otevřených dvanáct stránek. Aplikace na produktivitu ti každou hodinu připomíná, abys byl produktivní. Aplikace na udržování well-beingu tě zase nutí se napít a zacvičit si. A pak, kdykoli nastane chvilka ticha, mozek zvyklý na neustálý přísun podnětů začne sám od sebe produkovat nepokoj.

Tenhle nepokoj je klíčový. Není to tvá lenost. Není to ani neschopnost. Je to závislost na stimulaci, která se vybudovala postupně a tiše. A jako každá závislost se s ní nepracuje silou vůle, ale změnou prostředí.

Telefon v jiné místnosti není paranoie. Je to jednoduchá architektura pozornosti. Zavřená záložka s e-maily během tvé soustředěné práce není nekomunikativnost. Je to základní slušnost k vlastní mysli.

Začínat krátkými časy na hluboké soustředění dává smysl ne proto, že jsi slabý, ale proto, že ti odvyknout si bude trvat nějaký čas. Půl hodiny skutečného soustředění je víc než čtyři hodiny přeskakování. A těch půl hodiny se postupně prodlouží samo, pokud je ty sám budeš opakovat dost často.

Napsat text, ze kterého odejdeš s pocitem, že stačí chtít, je snadné. To však nestačí.

Pokud pracuješ v open space s dvaceti kolegy, máš to fundamentálně jinak než ten, kdo má zavřenou kancelář. Pokud tvůj mozek funguje jinak než průměr a spousta z nás to má, pak pravidla, která platí pro ostatní, pro tebe platit nemusí. Někteří lidé dokážou jít do hloubky nejlíp v kavárně s hlukem kolem, jiní potřebují naopak ticho jako základní podmínku. Někdo je nejproduktivnější v šest ráno, jiný ve deset večer. Chronotyp není výmluva, je to biologie.

Takže ne: „prostě si udělej čas a soustřeď se“ nestačí. Ale to neznamená, že ty rezignuješ. Znamená to, že hledáš svoje vlastní podmínky k ponoru, a ne ty z motivačního plakátu na tapetě.

Schopnost jít do hloubky není jen o práci. Je to schopnost být přítomný. A přítomnost, ta skutečná, ne ta předstíraná se zavřeným notebookem ale otevřeným telefonem, je věc, které se nám příliš nedostává ani v práci, ani doma, ani v sobě samém.

Když přestaneš přeskakovat, začneš vidět věci, které jsi předtím neviděl. Vůbec ne proto, že bys byl chytřejší. Ale proto, že tvá mysl má konečně prostor. Bod nula, kolem něhož, kdykoliv se na chvíli projde, může snadno získat svobodu k tomu nejdůležitějšímu v životě. K tvorbě.

Ano, nápady, které „přijdou náhodou ve sprše“, nepřicházejí proto, že sprcha je kouzelná. Přicházejí proto, že je to jeden z mála momentů, kdy váš mozek neskáče z podnětu na podnět. Jen vnímá sílu kapek dopadajících na kůži a je mu přitom dobře.

Tuhle schopnost máš. Máme ji všichni. Jen ji potřebujeme oprášit.

Multitasking nebyl nikdy efektivní. Byl to jen levný způsob toho, jak se cítit zaneprázdněný. Ale zaneprázdněnost nikdy nebyla to samé jako přítomnost, že?

Cal Newport: Hluboká práce (Jan Melvil Publishing, 2016) – kniha o schopnosti soustředěné práce bez rozptýlení jako klíčové dovednosti pro 21. století a konkurenční výhodě v digitálním věku.

Mihaly Csikszentmihalyi: Flow: Psychologie optimální zkušenosti (Portál, 2015) – průlomová psychologická studie o stavu úplného ponoření do činnosti, při němž čas přestává existovat a výkon dosahuje svého vrcholu.