Zakleknout exmanželovu firmu? Komu to vadí. Objednat zabití psa? Pohroma.

Na zveřejněných nahrávkách poslankyně ANO Margity Balaštíkové zaznívá dvojí plán: ‚zakleknout‘ na firmu svého exmanžela pomocí kontrol a v jiné části objednat zabití psa jeho nové partnerky. První zjištění přesto, že ukazuje možné zneužití politického vlivu, nechalo předsedu hnutí ANO naprosto chladným a první reakce hnutí byla jako v pohádce „Bylo, Nebylo“.

„Osobní záležitosti a okolnosti rozvodu komentovat nebudu, pokud ale existuje podezření, že paní Balaštíková zneužila svou funkci, musí to okamžitě vysvětlit. To je pro mě nepřijatelné.“ To řekl Babiš jako první a reakce to byla přímo jalová, ničeho se nedotkla.

K jeho rozhodnému zásahu došlo až ve chvíli kdy se v novém článku popisujícím tento případ objevilo možné zabití psa. Andrej Babiš na to reagoval: „… Je to absolutně nepřijatelné a musí okamžitě skončit.“ A právě ten kontrast v načasování reakce Andreje Babiše odhaluje co má v jeho politice skutečnou váhu a co se naopak snadno přehlédne. A na to se nyní krátce podíváme.

V politice vyspělých demokracií platí nepsané pravidlo: i pouhé podezření na zneužití moci je dostatečným důvodem k odchodu z funkce. Nečeká se na výsledek vyšetřování, protože veřejná důvěra je křehká a její ztráta ohrožuje nejen jednotlivého politika, ale i instituci, kterou zastupuje.

Příklady z posledních let mluví jasně:

Ve všech případech šlo o ochranu důvěry veřejnosti, ne o osobní rozmar. V české realitě ale víc než integrita víc zajímá, co vydělá, tedy přesněji, co nezničí volební preference.

V českém prostředí vidíme pravý opak zahraničních příkladů. Mlčení Andreje Babiše nebylo náhodné, inu téma zakleknutí nebylo pro jeho voliče dostatečně citlivé. Proč asi? Zlom přišel až s informací o údajném objednání zabití psa. A najednou následovala rychlá a jednoznačná PR reakce. Co se stalo?

Změnila se najednou emoční stránka případu. Pes v českém veřejném prostoru není totiž jen zvíře, ale je také symbolem loajality, nevinnosti a rodinného kruhu. A dotknout se takhle podlým způsobem „obyčejného“ psa znamená dotknout se milionů voličských emocí najednou. Vždyť, kdo z nás nemá rád psy?

A v ten moment se zrodilo rozhodnutí, které vůbec nechránilo politickou etiku, ale stranickou image. A to je definice politického cynismu v praxi.

Tento termín přesně vystihuje situace, kdy se politická strana rozhodne jednoho ze svých lidí „odstřihnout“ ne proto, že porušil pravidla, ale proto, že se pro ní stal reputační zátěží. Rozhodnutí nepadá na základě etického kompasu, ale podle výše procent tabulek s preferencemi v předvolebních průzkumech.

V případě Margity Balaštíkové nešlo o záchranu důvěry veřejnosti. Šlo o minimalizaci škod pro značku ANO a pro osobní obraz jejího předsedy. Když se riziko ztráty podpory stane příliš vysokým, nastupuje rituál politického pohřbu tak jako zde. Krátké prohlášení, jasný odstup, a rychlé odsouvání tématu z mediálního prostoru.

Takové chování má ale své důsledky. Veřejnost se díky němu učí, že politické reakce nejsou o pravdě ani odpovědnosti, ale jen o řízení krizového marketingu. A jakmile si voliči na tento model zvyknou, posouvá se laťka toho, co je ještě „akceptovatelné“. Aby byl stát důvěryhodným, závisí na tom, čemu voliči uvěří. A tyhle rošády na efekt, nepřidávají důvěru ani o setinu procenta. Naopak poškozují ji u všech voličů.

A v tom je skryté to největší riziko. Pokud se reakce politiků řídí výhradně marketingem, stává se v něm pravda jen vedlejším produktem a často úplně zbytečným. V očích voličů se pak politika mění v cynickou hru na udržení moci, kde je klíčové přežít další průzkum a volby.

Nikdo z politiků tyhle situace nebere tak, jak jsou. Jako zkoušky toho, jak obstát v etické rovině života. Jako zkoušku svých hodnot. Svého přesvědčení. Tohle otupuje citlivost celé společnosti. Skandály, které by dříve znamenaly okamžitý konec politické kariéry, se dnes odbývají PR větou a rychlým přesunem kamery na jiné téma.

A víte lidi, co je nejhorší? Až přijde kauza, která nebude mít jen „psí“ rozměr, možná se nedočkáme vůbec žádné reakce.

Jenže v politice nejde jen o to, co se stalo, ale i o to, jak na to mi voliči zareagujeme. Pokud necháme marketingové kalkuly nahradit obyčejnou lidskou soudnost, znamená to, že tito voliči od svých zástupců nečekají nic víc než líbivá gesta.

A pak už nebude žádný rozdíl mezi pravdou a iluzí, bude to jen poslední znamení toho, že je komunismus zpátky v plné síle. Možná i proto, je nejvyšší čas přestat hledat spasitele a začít hledat obyčejnou lidskost. A tu jako voliči můžeme chtít. Ba co víc, měli bychom ji od politiků přímo požadovat.

Co vy na to lidi? Volby máme za rohem.