Článek
S postupujícím rozvojem AI se budeme chtíc nechtíc muset postavit otázkám etiky. Etiky politiků, lidí, kteří nám, voličům, v zastupitelské demokracii slibují, že nás budou zastupovat. Dostávají mandát, aby řídili věci veřejné. A my čím dál víc zjišťujeme, že je to za posledních 100 let horší a horší.
Konání politiků v tomto čase vedlo k tomu, že přeceňovali svůj potenciál díky „posednutí pocitem moci“, aby později přehnaně korigovali své vlastní podceňování reality obyčejného života. Za jejich politické experimenty neseme my, voliči, svou spoluzodpovědnost. Takže, co nebo koho si budeme chtít zvolit za své další zákonné zástupce?
Veškerý problém jakéhokoliv státního řízení spočívá v tom, že se všechny ty různorodé systémy vedení společnosti dostaly samy do stavu, kdy dosáhly určitého bodu, který je vzápětí poslal až na samé dno vývojové spirály. Tento cyklus úpadku společnosti má svůj původ v samotné podstatě moci.
Výsledný bod dosažení bran „ráje“, po němž následuje posun opět k prvobytně pospolné společnosti, je stále týž. Jde o konzervatismus moci. Konzervuje totiž svět tak úplně, jak jen může být zakonzervován, zakroutí jej do „stabilních“ struktur v domnění, že už to takhle vydrží navždy. To je přece ráj. No a vy, ať už se pak otočíte kterýmkoli směrem, vždy vás nějaká kontrola vytvořená tímto systémem odřízne od možnosti svobodně a kreativně pracovat – tedy žít.
A tak i když vzpínáme ruce k pomyslnému nebi vývoje a žehnáme demokracii jako systému stvořenému pro člověka, a ne člověka pro systém, v praxi naráží jakýkoli pokus o kontrolu jejího vývoje – zvláště v myslích jejích vedoucích představitelů – na odpor. Je vnímán jako útok na dosažené ‚pravdy‘, a tedy jako určitý druh rouhání.
Heretikem jsem byl vždycky. A právě jako heretik si uvědomuji více než kdy jindy paradox naší situace: i kdyby se celé lidstvo náhle vzbouřilo proti světovládě moci, kontrolované v každém systému několika, povětšinou manipulací navolenými jedinci, a rozhodlo se utéct k jednoduššímu způsobu života, útěk by byl z podstaty globálně propojeného světa už nemožný.
A do této pasti globální kontroly nyní vstupuje evoluce AI. Před pár lety jsme si naivně mysleli, že to, co zvládáme naprogramovat, to také ovládáme. Dnes už žijeme v době ‚hyperreality‘, odděleni od skutečného života stěnou bublin sociálních sítí, do nichž nás uzavřely algoritmy. Nedalo to ani tak moc práce a stáváme se postupně virtuálními imitacemi sami sebe.
V této virtuální realitě se ještě ostřeji rýsuje paradox současné politické reprezentace. Politici byli původně instalováni do svých funkcí především proto, aby vytvořili pružný a schopný systém vedení společnosti, připravený reagovat na možné hrozby – ať už šlo o války či přírodní katastrofy. Nic z toho se však příliš nedaří. Místo toho si žijí ve svých skleněných palácích, odtržení od reality, a mezi lidmi se vyskytují většinou jen placatě na billboardech nebo v 3D reklamách.
Přichází tedy logická otázka: Potřebujeme lidi jako politiky? Potřebujeme ke správě systému lidi, když v podstatě právě oni vykazují nejvyšší chybovost? Pokud bude mít za pár let vývoj umělé inteligence schopnost pokročit do bodu, kdy bude ve správě svěřených mu věcí uskutečňovat spolehlivě lepší rozhodnutí než lidé, jaký smysl by měl potom v takovém systému člověk – politik?
Už to má dokonce svůj název – Algokracie. Jde o politický režim řízený algoritmy. Zatímco jen málokdo otevřeně argumentoval pro totální předání politické moci strojům. A pokud ano, byl spláchnut do podzemních řek zapomnění. Důvod je prostý. Činí tak dokonce samotné liberální myšlení demokracie, které se v podstatě změnilo stejně jako tradiční i netradiční strany v autokracii, kde reálnou moc drží hrstka mocných lidí skrytých za fasádou demokratických procesů.
Žijeme na hraně realit. Ať chceme nebo ne, budeme svědky integrace AI do politiky a řízení státu. A právě proto, že víme, kolik mocichtivých jedinců v ní operuje, je tato doba kritická. Nejde už jen o systémy správy věcí veřejných – jde o hraniční čas pro ujasnění našich lidských hodnot. Už dávno nejde o etiketu, ale o etiku. O zdravý rozum. A kdo říká, že když ho nemůže mít člověk, nemohla by být součástí AI?
A možná právě v komunikaci najdeme tu správnou odpověď. To, v čem vidím v této chvíli největší přínos AI do světa politiky, je její využití právě pro komunikaci. Aby totiž určité názorové skupiny společnosti jednaly kolektivně, musí nejprve dosáhnout dohody.
Konkrétní příklad už máme. Velký jazykový model Habermas Machine sloužil jako mediátor. Pomáhal malým skupinám lidí v Británii najít společnou řeč a diskutovat mezi sebou o rozdělujících politických otázkách, jakými pro ně jsou Brexit, imigrace, minimální mzda, změna klimatu a univerzální péče o děti.
Ve srovnání s lidskými mediátory produkovali mediátoři AI to, co komunikačně znamenalo širokou shodu, a zanechalo tyto názorově odlišné skupiny méně rozdělené. Výroky AI byly jasnější, logičtější a informativnější, aniž by například napadaly menšinové pohledy na věc.
AI má obrovský potenciál sjednotit jinak hluboce rozdělené skupiny lidí do jedné. A tak si tak říkám: Budoucnost politiky má před sebou nejméně dvě větve rozvoje. Jedna cesta nás vede k úplnému přenechání moci strojům, druhá k posílení naší role prostřednictvím spolupráce s AI.
Pokud se svoboda nespojí s ochotou nést důsledky našeho vlastního jednání, nemůžeme být svobodní. Pokud se této výzvě nepostavíme, zůstane nám svět, do něhož se i andělé bojí vkročit, protože andělé nejsou doma tam, kde životu vládnou pravidla strojů, ale srdce. A je úplně jedno, zda v něm role politiků bude zastávat AI, nebo lidé. Obě větve vývoje nás vedou k jedinému: k rozhodnutí převzít odpovědnost za stav světa.
Budoucnost, kde AI a lidé pracují společně v harmonii, není utopií, ale vyžaduje naši odvahu a moudrost srdce. Jaký díl odpovědnosti jsme za něj připraveni převzít? A najdeme v tom světě místo, kde budeme skutečně doma?
A ta úplně poslední otázka nebude o tom, kdo zhasne. Budeme ti, kdo tento svět utváří, nebo ti, kdo se v něm ztratí?
