Na hraně ticha

Ticho má v sobě zvláštní druh napětí. V učebnách, kde by měly znít hlasy a smích, sedí děti s očima přilepenýma k displejům. Ve světě, který měří pozornost v sekundách, se cit pro obyčejné lidské naslouchání druhým ztrácí a spolu s ním i schopnost slyšet sebe i druhé. Učitelé si u dětí a mládeže všímají ztráty motivace, rodiče únavy, terapeuti zahlcení.

Jen málokdo však rozpozná, že za tím vším se skrývá ticho, které není tvořené klidem, ale naopak úzkostí. A přitom ne každé ticho znamená prázdnotu. Existuje i ticho, které léčí, chvíle, kdy se člověk dokáže utišit a nadechnout se do klidu. Takové ticho není úzkostné, ale obnovující. Právě to musíme děti znovu naučit rozeznávat: kdy ticho chrání a kdy už bolí.

To ticho, které postupně roste mezi všemi generacemi, a které se pro nás všechny může stát propastí, pokud se těm nevyřčeným obavám udušených tichem nenaučíme znovu naslouchat.

Učitelé dnes stojí v první linii boje, v němž vidí děti, které ztrácejí zájem, energii i kontakt se sebou. Mnozí z nich poznají, že se za jejich podrážděností nebo mlčením skrývá úzkost nebo deprese. Jenže místo podpory státu mají často k dispozici jen svou intuici, ale hlavně notně vyčerpané vlastní síly.

Českým, ale i mnoha dalším školám chybí jednoduchý rámec, který by duševní zdraví dětí chápal jako stejně důležité téma jako čtenářskou či digitální gramotnost. Programy na podporu duševního zdraví existují, ale jsou roztříštěné, závislé na dotacích a osobním nasazení. Chybí koordinace, metodika a hlavně systémová péče o ty, kdo péči sami poskytují.

Všichni pracující v oborech péče o člověka vám potvrdí, že jim chybí energie, jsou přehlcení. Přesto začít malými kroky se dá i tak. Každá škola může vytvořit prostor pro sdílení, kde může např. proběhnout krátká „minuta klidu“ na začátku hodiny, může pořádat pravidelné setkání učitelů a žáků o tom, jak se ve škole cítí.

Pomáhá vznik školních well-being týmů, které spojují pedagogy, psychologa i samotné studenty. Ale především je nutné, aby stát nastavil strategii podpory duševního zdraví ve školách jako prioritu, s jasnými nástroji, financováním a vzděláváním především pro učitele.

Dospělí chtějí po dětech, aby byly klidné, soustředěné a vyrovnané, ale žijeme v kultuře výkonu, která klid považuje za lenost. Učíme se být více slyšet, být vidět, dokazovat tak svou hodnotu. Často na úkor druhých. Jistě, takto natvrdo to nikdo nevnímá, pomyslíte si.

Jenže právě dospívající to vnímají naplno. Jsou jakoby prokletím nuceni soutěžit na sociálních sítích v hrách o lajky, ve školách o známky a doma o uznání. Rodiče sami přetížení, kladou vysoké nároky na to, aby školy pod dalším tlakem dosahovaly vynikajících studijních výsledků. A veřejný prostor? Hádejte, čím je zahlcený? Neustálým hodnocením všeho a všech.

V takovém prostředí je ticho podezřelé, a přitom právě ono bývá prvním signálem, že někdo už nemá ani sílu mluvit. Ale stejně tak může být ticho formou obrany, malým prostorem svobody, kde si dítě může odpočinout od všeho toho křiku světa. Učme se proto nejen „prolamovat“ ticho, ale také ho respektovat.

Duševní zdraví se nikdy nemůže řešit jen individuálně. Je to téma kultury celé společnosti, její vnitřní duše. No ale co se stane se společností, která ztotožňuje hodnotu člověka s výkonem? To nejhorší, co jsem svým dětem připravili je to, že pokud nezměníme tenhle narativ, budou se děti dál snažit „fungovat“ i v okamžiku, kdy se potřebují zastavit.

Hodně pomáhá, když rodina i komunita znovu hledají prostor pro společné, nehodnotící setkávání, chvíle, kdy se neřeší výsledky, ale to, jak se máme. To, jak se cítíme, jakou radost máme ze života. Potřebujeme se učit mluvit o emocích jako o běžné součásti života, ne jako o slabosti. Což je v hierarchicky řazené společnosti řízené muži mimochodem pořád tabu.

Prostě podporujme školy, které pracují s konceptem sociálně-emočního učení. A také oceňujme ty dospělé, kteří se nebojí říct: „Ne všechno musí být výkon.“

Když se dospívající bojí ticha, sahají po telefonu. Displej se pro ně stává bezpečnou clonou, chat náhradou za osobní rozhovor. Potřebují se zbavit vnitřního napětí. Jenže digitální svět nabízí jen iluzi spojení. Jak ukazuje výzkum i zkušenost psychologů, právě přetížení informacemi, notifikacemi a trvalým porovnáváním patří k největším spouštěčům úzkostí a depresí u dětí.

Cal Newport, americký akademik a spisovatel, tomu říká „digitální minimalismus“, jde o schopnost vybírat, čemu dáme pozornost. Jenže tuhle dovednost se nikdo z nás nikdy neučil. V mládí dnešních důchodců i rodičovské generace skoro neexistoval svět sociálních sítí. A my nemáme mladým lidem, co předávat za zkušenosti. Ty nás teprve v současnosti všechny dobíhají. Učme se tedy vypnout.

Co s tím? Zavádět drobné rituály digitálního klidu: společné večeře bez mobilů, víkendové „offline hodiny“, školní projekty bez internetu. Učit děti i sebe vědomě rozhodovat, kdy a proč být online. Pomáhají aplikace, které měří čas strávený na sítích, ale nejvíc pomáhá osobní příklad, když děti vidí, že i dospělí umějí odložit telefon a být s nimi u večeře, být přítomni.

Proto ten dnešní název = Na hraně ticha. Na jedné straně je ticho, které dusí, když zůstane bez porozumění a soucitu. Na druhé straně ticho, které léčí, když v něm můžeme jen být. A mezi těmito dvěma póly se dnes všichni učíme pohybovat.

A právě tam, na té hraně, se rozhoduje, jestli dokážeme slyšet nejen děti, ale hlavně sami sebe. Chceme-li naslouchat druhým, potřebujeme nejprve naslouchat sobě samým. A nebát se toho. Ticho není prázdnota.

Je to prostor, kde se můžeme znovu setkat, se sebou, s dětmi, se světem. Setkat se jinak. Možná právě tohle by měla být hlavní výzva Světového dne duševního zdraví: naučit se nebát ticha. Protože teprve když se zastavíme, začneme slyšet, co se opravdu děje. V nás, v dětech, ve světě kolem.

PS: Život v naslouchání začíná mlčením. Tichem. Žádná slova vás totiž nedovedou k lidskému srdci tak blízko. Ticho ano.