Štěstí je tichý host

V nedávné době se nám rozběhlo podstatně větší výzkum v oblasti tzv. pozitivní psychologie. To je psychologické odvětví zabývající se studiem pozitivních emocí (radost, láska, naděje) a kladných životních zážitků a zkušeností (optimální prožívání - tzv. flow).

A tak se nám pomalu a nenápadně rozvíjí před očima obor vědy o štěstí, o lidském potenciálu a jeho rozkvětu. A možná, že je tím nejdůležitějším posunem ze všech současných vědeckých posunů od dob rozbití atomu. Posunul nás k tomu, že by psychologové konečně nezkoumali jen duševní poruchy, ale také to, pro co stojí za to žít.

A možná, že když radost či spokojenost zkombinujeme se smyslem a účelností vznikne celkem optimistický pohled do budoucna. Jinými slovy usmívat se lze i tehdy, když je štěstí na hony vzdáleno, ale vím, o co mi v životě jde a o co se mám pokoušet dál.

Jedním z přínosů výzkumů v této oblasti psychologie je i to, že víme, že usilovat o šťastný život je prima věc, ale snažit se být šťastný neustále je nereálný sen.

Poslední věc, kterou bych chtěl, aby mi někdo věřil to, že štěstí je trvalé. Trvalé, instantní štěstí neexistuje. A že jich těch prodavačů podobných představ, ale houfem přibývá, že? Jak v různých pozitivních sektách, tak i v politice. ANO, bude nám líp.

To, co je klíčem k větší pohodě, a tedy i ke štěstí, je naše emoční a psychická flexibilita. Naše schopnost přijmout otevřeně emoce, i ty, které nejsou pozitivní nebo schopnost snášet i delší nepříznivé období, nám následně umožnuje žít smysluplnější a bohatší život.

To, že zažijeme stres, smutek nebo i úzkost přece neznamená, že bychom nemohli být šťastní. Příliš se upínáme na jednotlivé špatné události, a neuvědomujeme si, že tím podstatným nejsou ty negativní překážky na cestě životem, ale způsob, jakým na ně my zareagujeme.

Moje babička mi při našich podvečerních „hovorech H“ na lavičce před domem říkávala, že existují jen dvě cesty ke štěstí. Krátká a dlouhá. To prý podle toho, jak chceme, aby nám to štěstí vydrželo.

Ta krátká se stará především o to, abychom si jako lidi, co nejvíce užívali svých potěšení a snažili se co nejvíce vyhýbat se bolesti. Filozoficky se dá sloučit s pojetím života, kterému se dnes říká „hédonismus“. Česky požitkářství. Krátká i proto, že nám ty požitky pořád něco kazí. Himl hergot, donr vetr, klrucajs, element.

Ta dlouhá cesta je založena na autenticitě, na smyslu pro laskavost, spravedlnost a odvaze žít pro vyšší ideály, než jsou jen ty naše osobní. Platí v ní, že osobní není to samé jako důležité. V starověkém Řecku se jí říkávalo „eudaimonia“. Já osobně, jí říkám tichá cesta.

Když chceme žít pro okamžiky, staneme se časem závislými na vyhledávání stále nových a novějších „zážitků“, abychom si své štěstí „doplnili“. Snažíme se v nich minimalizovat všechny bolesti či nepříjemnosti, abychom si udrželi dobrou náladu. Za každou cenu.

A čím méně se nám to logicky daří díky přísunu horších životních porcí, které neradi vstřebáváme v domnění, že jsme něco víc a zasloužíme si to nejlepší, tím vzteklejšími a konfliktnějšími se stáváme. To je krátká cesta do pekla. Tedy za štěstím.

A když jdeme ke štěstí tou dlouhou cestou, štěstí se na ní i přes ty často velké porce života ze světa neztratilo. Usilujeme o to přispět svým životem něčemu většímu, než jsme jen my a naše potřeby. Občas to pravda přinese i nepříjemnosti a zjitřené emoce. Ale vede k daleko hlubší úrovni radosti a spokojenosti.

Jít dlouhou a tichou cestou znamená v těžkých časech načerpat zkušenosti, z nichž se dá následně růst. Prvky této cesty jsou jak v taoistickém, tak v raném budhistickém myšlení, ve starozákonní knize Kazatel i v Bhagavadgítě, v Hovorech k sobě Marca Aurelia i v záznamech o životě moudrých lidí.

Možná jste takového člověka, muže nebo ženu, potkali anebo potkáte. Může to být člověk velmi prostý. Nenechte se zmýlit jeho tichým zjevem. Ten, kdo je skutečně šťastný, to neukazuje ani na Instagramu, ani o tom nevypráví v podcastech. Prostě se svým štěstím, když tu právě nyní na chvíli je, jako host, jenom je.

Hodně výzkumných projektů z posledních let postupně odhaluje, že pozitivní psychologie je hlavně o tom se „neposrat ze života“. I to, že jsme se vzepřeli úzkosti bez hlasitých obviňování ze všeho všech v hospodě či na demošce, nás činí nejen psychicky odolnějšími, ale hlavně v nás nastoluje odvahu jednat. Změníme se a překonáme to, co nás trápilo.

Některé studie o traumatech popisovali zkušenosti mnoha lidí, kteří právě je uvedli jako katalyzátor jejich hluboké proměny a transformace. Šlo v podstatě o tzv. „posttraumatický růst“. Když totiž lidé čelí potížím, nemoci či ztrátě, následně popisují svůj život jako šťastnější a smysluplnější.

Bodejť, však už ví, co je skutečně důležité. A lajky pod příspěvkem na jakékoliv sociální síti to fakticky nejsou.

Kráká cesta ke štěstí je jenom „muška zlatá“. A víme, že moucha si na nás sedne jen letmo, zabzučí a letí dál. Tedy pokud ji my sami rovnou nezabijeme plácačkou.

Ta dlouhá cesta je o hledání šťastnějšího života prostřednictvím hledání jeho smyslu, který nacházíme ve svém individuálním růstu.

Je o přijetí naší lidskosti se všemi jejími vzestupy a pády, užívání si pozitivních emocí a využití bolestivých pocitů, abychom dosáhli svého plného potenciálu. S vědomím, že jsem v životě jen hostem, který tudy zrovna prochází. A jde k tomu, stát se člověkem. Potichu. S láskou.

Zdroje: