Článek
To proto, že se až příliš snaží žít podle pravidel zasetých do lidských duší v předminulých stoletích. Současná generace Y = jedná se o jedince narozené v letech 1982–2000, se totiž na rozdíl od přechozích dob soustředila v prvé řadě na sebe a rodinu a její budování nechala na druhé koleji.
Nenapadlo ji, že by se oboje dalo stíhat souběžně. No, a když k tomu přidáte jejich rychlý životní styl, přemrštěně vysoké ambice bez znalostí svých vlastních možností a pracovní nasazení jak z počátku kapitalismu (až na krev); tak toto vytížení i neustálý stres si vybraly na lidech narozených na konci milénia svou daň. Všichni jsou v depresi a vyhoření.
Lidé, kteří se rozhodli jít do rodiny až mezi 30 a 40 lety si se založením rodiny vlastně udělali další depresi navíc.
Její výskyt navíc u této generace neustále roste. To je něco návštěv lékařů, něco návštěv samozvaných guru, něco tun spolykaných léků. Nejvýraznějším projevem je přetrvávající dlouhodobá špatná nálada, hluboký smutek nebo pocity zoufalství. Stále větší počet mladých dospělých umírá „smrtí ze zoufalství“, tedy související s drogami, alkoholem nebo sebevraždou.
Shrňme si pro zejména některé Aliance a konzervativní politiky, co je skutečným počátkem rozvratu klasické rodiny dnes. Co tedy postihuje generaci mileniálů natolik, že jí ten tak preferovaný vztah s rodinou tak nějak uniká? Jsou to finanční dluhy, příliš velká konzumace sociálních médií, neustálé on-line napojení na pracovní prostředí (24/7) i daleko větší pracovní zátěž než před dvaceti lety.
Hledání sebe sama, neakceptace odlišností (LGBT+) a až fanatická snaha se vylepšovat namísto pouhého sebepřijetí se vedou tyto lidi až k agresivním poruchám osobnosti, k rizikovému chování a velmi často tito lidé žijí ještě ve vysoce stresovém prostředí. V rodině.
Rodina přestala být zdrojem spokojenosti, radosti a klidu. Stala se jen další položkou v projektovém řízení. To se však v posledních letech spíše zvrtává do systému boje o přežití a valí na nás nepředpokládané výzvy a stresory.
Covidovou pandemii, válku na Ukrajině, energetickou krizi, klimatickou změnu. Nikdo jsme to nechtěli, nikdo to nevítá, ale je to tu. A my nejsme díky svým pohodlným životům zvyklí na stres a nechceme něco obětovat pro rodinu. To se pak adaptujeme dost těžko.
Selhávání a nadměrný stres v psychické oblasti se dříve či později objeví v našem těle. Psychosomatika přesně ukazuje, jak naše těla v současnosti ničí především chronická onemocnění související s výše uvedeným.
Chceme-li situaci zlepšit, začněme protahovat a cvičit tělo. Pružnější a ohebnější (nikoliv svalově vymakanější) tělo snese i větší stresovou zátěž. To však znamená i dostatečně dlouhou dobu spát a v určitý čas i vstávat.
Přesně si určovat čas pro lenošení a nic nedělání. To je doba, kdy nedělám nic. I vyhrazený čas na relaxaci či meditaci, což je skvělé, je totiž pořád práce. Nikoliv odpočinek. To je asi, jako byste si po doběhnutí maratonu, sotva popadajíce dech, řekli: „… a co, dám si ještě tři kolečka kolem stadionu na vydýchání …“.
Tohle je třeba si stále připomínat.
Poslední bod. K rozvracení stávající rodiny patří naše prozatím nedobrá adaptace na změnu rychlosti běhu světa, a hlavně na to, jak nás začali řídit neviditelné algoritmy sociálních sítí.
Globálně je uváděna průměrná doba, kterou člověk tráví denně na sociálních sítích, 2 hodiny 24 minuty. To je ovšem kec. Do toho se nezapočítávají veškeré další interakce, jež jsou spojeny s chatováním, sdílením, kontrolou sítí a návaznou komunikací.
Proč se nejen mileniálové, ale návazné generace soustředily na sociální sítě? Protože doma jim utahaní rodičové, neschopní jakékoliv další vizuální akce, neposkytovali dostatek podnětů k rozvoji.
Síťě, jako je dnes video přenosový INSTAGRAM či TikTok, ano. A ještě jim tyto podněty přizpůsoboval algoritmus přesně podle jejich přání, tužeb a zálib. Sociální síť je znala lépe než vlastní rodiče.
Lidé si však ne vždy uvědomují, že sociální sítě nemají jen kladnou stránku. Jde o to, že na sociální sítě, aniž to tušíme, hrají pro naše už tak vystresované ego, tzv. „srovnávací hry“.
Většina lidí na nich totiž prezentuje své lepší „já“. Málokdo se tam naopak svěřuje pravidelně se svými potížemi. Snadno tak lze získat dojem, že všichni jsme dokonalí a máme skvělé životy.
Pak přijde realita. A zkuste žít jako rodina s pohádkou, která pohádka není. Pokud budete hrát podobné srovnávací hry jako ostatní, nikdy nevyhrajete. Jen budete unavení a frustrovaní, že nemáte to, co někdo jiný. A co myslíte? Je zrovna závist dobrý kamarád pro život?
Rodina jako taková nezanikne. Jen se bude adaptovat, bude se muset naučit se i aktivně odříznout od sociálních sítí. Bude jí třeba naučit se více se sdílet jako lidé. Ne jako emotikony.
Bude muset více zapojit haptiku (dotyk těla jeden na jednoho) a dotýkat se láskyplně jeden druhého tak, aby to v lidech budilo jejich city (žehlením krycího skla mobilního telefonu v nikom dobrou náladu, smích či orgasmus nevyvoláte).
Jen tak, pro radost z okamžiku. Bude se třeba více spolehnout na to, že informace přejímané od našich potomků, kterým je teprve 6 jsou stejně relevantní, jak kdyby jim bylo 26. Budeme muset dát více najevo všem kolem, jak si jejich sounáležitosti vážíme a jak moc jsou pro nás důležití.
To vše a mnoho jiného se můžeme naučit. Můžeme zkusit dát rodině a širšímu společenství = obci, v níž bydlíme a zemi, v níž žijeme, něco navíc. Ale chceme to?
Zdroje:
