Vyhořet je jen špička ledovce

Hustota sladkovodního ledu je asi 920 kg/m3, zatímco hustota mořské vody je asi 1025 kg/m3. Proto je obvykle kolem 90 % objemu ledové kry ponořeno pod mořskou hladinou. Je velmi obtížné určit skutečný tvar a rozsah ledové kry pouze podle toho, co je vidět nad hladinou.

Proto se používá obratu „špička ledovce“ pro označení problému, který může být podstatně větší, než se ve skutečnosti zdá. A přesně to je syndrom vyhoření.

Definice o něm mluví jako o chronickém stresu vycházejícím z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí jedince.

K tomu začít uvažovat o vyhoření jakožto o celosvětové hrozbě pomohl Covid-19. V roce 2020 se celé lidstvo ocitlo pod jedním z největších stresorů za posledních 100 let. Během několika týdnů epidemie přišla krize globálního rozsahu. Miliony lidí přišly o práci a musely čelit nejistotě z toho, jak vydělají dostatečné množství peněz pro zabezpečení potřeb své rodiny.

Ti, kteří byli v první linii ve zdravotnictví riskovali každý den své životy. Celá třetina amerických zaměstnanců začala den ze dne žít díky home office doma v kuchyni jako ve své „kanceláři“. Totéž následovalo všude po světě.

Akutní stres z možného onemocnění, stres z toho, že se nestihne to či ono, stres z nahromaděných potřeb celé rodiny, zvláště starších, o které se najednou musel někdo postarat…

Jeden by řekl, že to vše odešlo s ukončením pandemie. Bohužel se tak nestalo. A ze stresu akutního se stal stres chronický. A nevypadá to, že by se chtěl jako ten ledovec nějak zvlášť rychle rozpouštět.

To, že je lidská komunikace dlouhodobě v krizi, víme. Nicméně se na vše našel vždy nějaký ten recept, lék či náplast. Ale když přišel covid, všechny recepty selhaly, léky nebyly a náplasti odpadly.

Celkem 81 % z celosvětové pracovní síly, to jest 3,3 miliardy lidí mělo svá pracoviště zcela nebo částečně uzavřena. A najednou byli vrženi do situace, na níž nemohli být připraveni. Z povídání si z očí do očí jsem se najednou díval na kolegy na Zoomu a dalších platformách. Mimochodem aktivní uživatelé Zoomu udělali skok za tři měsíce v počtu uživatelů z cca deseti milionů na 200 milionů. To jen pro dokreslení situace.

Právě přechod z 3D komunikace v běžném prostoru na komunikace v 2D počítačových obrazovek či mobilů nás začal emočně stresovat více, než se na první pohled zdá. A stal se možná jedním ze spouštěčů dlouho generovaných emočních stresorů.

Všimli jste si někdy svého spolucestujícího v hromadné dopravě, když si prohlíží mobil? Kolikrát se nad ním v tramvaji nebo autobusu kdo usmál? Lidé jsou sice přikovaní k obrazovkám, aby v nich hledali nové a nové emoční podněty, ale paradoxem je, že v jejich tvářích to není skoro nikde vidět. Přestala v nich být vidět radost ze života.

Stále se během posledních 50 let zvyšovala pracovní zátěž. Kvůli výkonu. Díky tomu se pomalu, ale jistě zhroutil systém efektivní kontroly činnosti lidí, týmů, organizací. A to i včetně států. Výsledkem byla nedostatečná odměna za snahu lidí tyto věci překonávat. Postupem času přestaly být lidé i součástí svých původních komunit, nezbyl jim na ně čas.

Tím ztratily sounáležitost s dalšími lidmi, nastal pocit osamění a nemohoucnosti vzdorovat sám těmto věcem. V životě nás všech se snadno usídlil pocit nespravedlnosti.

I přes to, že nás rodinné tradice nutily dělat kvalitně a dobře odvádět práci, tak vzniklý nesoulad našich dovedností, odvedené práce a všech již zmíněných hodnot, zapříčinil daleko hlubší vyhoření celé společnosti, než se nám to na první pohled zdá.

Jako řešení většina terapeutů, koučů nebo firemních poradců předepisuje vyhořelým pečovat o sebe. Vtip je to v tom, že systémová řešení vizí dalšího rozvoje společnosti či firem tímto dáváme na bedra obyčejných lidí. Dejte si více jógy, meditací, wellness nebo si kupte další permanentku do posilovny, i se saunou.

To jsou sice prima nástroje pro osobní pohodu, ale pokud se 7 dnů v týdnu budu saunovat, jogovat či posilovat, tak už na sobě nemám co zlepšovat. Nemluvě o tom, že nemám kdy pracovat. Ale pak dojdu do pracovního či rodinného prostředí a tam na mne znovu spadne to, kvůli čemu jsem šel pracovat s tělem a myslí, aby mi bylo emočně i fyzicky lépe.

To, co může skutečně pomoci všem, jsou přitom snadné věci. Jsou to systémové změny v  procesech. V otevřenějším sdílení informací. V efektivnějším využívání kompetencí jednotlivců i kolektivů. Uvědomování si, že s mírou kontroly přejímáme i míru zodpovědnosti. Vnímání zpětné vazby a reflexe. V systémovém myšlení, které bere v potaz i detaily. Spravedlivější podíl na zisku z takovéto práce. A to stejné v nastavení politiky a politiků.

Proč? Inu, lidé tvrdě pracují, ale jsou vyčerpanější než kdy dříve. To vede k poruše jejich vztahu k práci. I k životu. A díky tomu nechtějí, ale musí dělat nepříjemná rozhodnutí. Nepříjemná emoční rozhodnutí. A chcete-li dnes po lidech výkon, zbaví se oni toho, co je nejvíce zatěžuje. Emocí. Toho, co nás dělá lidmi. A to vede k současnému osobnímu a společenskému cynismu.

A cynismus zase vede v nedostatek důvěry ve svět. Tolik lidí se cítí zklamaných špatnou přípravou jejich vlády na pandemii, stejně jako nespravedlností v práci a rozdělení společenského blahobytu, na které pandemie upozornila, že dostat svět do stejné krabičky jako byl dříve, už nyní nepůjde.

Důvěra je tím lepidlem světa, který jej drží pohromadě. Avšak s tím, co přichází za změny dnes v globálním měřítku, nemáme nikdo žádnou zkušenost. Kompetence dřívějších dob jsou nám k ničemu. Jak v pracovním prostředí, tak i v politice.

Potřebujeme hledat lidi, kteří jdou vpřed s odvážnou vizí, s odvahou každodenního nasazení. Ne jen snahou prezentovanou marketingem. Ale tvrdě odmakanou prací na své pozici vedle nás všech.

S láskou v srdci k tomu, co považujeme za ingredience, z nichž se míchá to dobré lepidlo důvěry. Pravdu, soucit, svobodu, odvahu, odpovědnost, intuici, vnímavost, pozornost, respekt vášeň. Lepidlo světa, v nějž dokážeme my všichni uvěřit.

Zdroje: