Reality show nebo životní pomocník: Co chceme, aby byla politika?

V současnosti, kdy se globální scéna díky velkému množství voleb hemží politiky, jejichž předvolební sliby často mizí rychleji než led v letním slunci, se ptáme čím dál častěji: „Jaká je budoucnost politiky a politiků ve světě, který čelí stále rostoucím výzvám?“

Přes všechnu ironii a sarkasmus, se kterým lze současnou politickou scénu občas popsat, viděno očima obyčejného člověka, se pokusme zamyslet nad tím, jak by mohla vypadat politika, která by opravdu řešila potřeby budoucnosti.

Ve světě, kde nám politická slibotechna stále převyšuje inovace vedoucí ke změně lidstva a skutečného řešení výzev, které už nám neklepou na dveře, ale svačí v naší kuchyni, se nemůžeme ubránit otázce: „K čemu jsou nám politici, kteří se zdají být více zabráni vlastními zájmy než blahem společnosti?“

V éře, kdy globální výzvy vyžadují rychlou a efektivní reakci, se zdá, že někteří politici jsou připoutáni k metodám minulého století, bohužel však bez možnosti použití stroje času, aby to skončilo hollywoodským happyendem.

Výzvy současnosti

Změna klimatu, ubývající zdroje pitné vody, energetická krize – to jsou jen některé z horkých témat, která vyžadují naléhavou pozornost. Avšak místo hledání udržitelných řešení se mnozí politici zdají být více pohlceni tvorbou tweetů nežli těchto strategií. Jako by klíčem k řešení globálního oteplování bylo zvýšení počtu lajků na sociálních sítích.

Politika vs. Realita

Politika často připomíná špatně napsaný román plný zvratů, intrik a nereálných postav. V tomto příběhu je hlavní hrdina politik, který slibuje zlaté hory, ale když dojde na lámání chleba, najednou se vytrácí jako špatný duch.

Přestože humor a ironie mohou být dobrými společníky při sledování politického dění, nesmíme zapomenout, že od politiků očekáváme konkrétní řešení v řízené státu, který právě obýváme, nikoli pouze zábavný obsah.

Budoucnost politiky

Jaká by tedy měla být budoucnost politiky? Možná bychom měli rychle začít hledat politiky, kteří jsou ochotni se ponořit do problematiky a najít řešení, která nejsou pouze kosmetická. Politiky, kteří mají vizi a odvahu ji sledovat, i když to znamená opustit pohodlí politických klišé. Politiky, kteří opravdu poslouchají a snaží se pochopit potřeby společnosti.

Víte o někom?

V ideálním světě by politika měla být o službě, ne o moci; o řešeních, ne o slibech; o reálných výsledcích, ne o mediálním sebeobrazu. Možná je čas na politickou renesanci, kde se budoucnost politiky nebude odvíjet od počtu followerů na sociálních sítích, ale od skutečného a měřitelného dopadu na životy lidí a zdraví planety.

V této renesanci by politici neměli být pouze mluvčími prázdných slov, ale hybateli změn, kteří aktivně pracují na vytváření udržitelnější a spravedlivější společnosti. Pravda lajky se dají měřit taky, ale nenajíte se jich.

Co s tím?

Abychom dosáhli tzv. „politické renesance“, je zapotřebí, aby se každý z nás stal aktivním účastníkem demokratického procesu. Nejde jen o to, abychom šli k volbám jednou za čtyři roky, ale abychom neustále komunikovali se svými volenými zástupci, požadovali od nich transparentnost a zodpovědnost a podíleli se tak na tvorbě politiky, která reálně vytváří kroky ovlivňující naší společnou budoucnosti.

Musíme být bdělí a kritičtí, ale také otevření dialogu a spolupráci. Změna nespočívá jen v generační obměně, jde o systémovou změnu myšlení. Nejen politiků, ale i nás všech.

Politika pro lidi

V budoucnosti politiky, kde dominuje lidskost a empatie, by politici měli být přístupní a citliví k potřebám všech občanů, nejen svých voličů. Měli bychom hledat takové lídry, kteří jsou schopni překlenout rozdělení společnosti a pracovat na sjednocení lidí kolem společných cílů a hodnot. Politika by tedy neměla být nulovou hrou, kde vítěz bere vše, ale procesem, ve kterém se hledají kompromisy a řešení prospěšná pro všechny.

Politika není hra na pravdu a na to, kdo koho víc a dále občůrá, aby pak honem dokazoval svým věrným, že já jsem to zařídil. Takových kecálistů v šatně a u piva v hospodě už tady bylo. Při takovém pojetí politiky v ní hlavní roli hraje ego, korupce a lež.

Odnese to obyčejný člověk. Má za to leda slevu na polské kuřecí, co se zázrakem fertilizace změní na echt české kuře. Popravdě, tohle, kdyby uměla panenka Marie, tak tu dneska věřící dostávají koblihy namísto hostií.

Inovace ve službách politiky

Konec srandy. Technologie a inovace by měly hrát klíčovou roli v budoucnosti politiky, a nejen jako prostředek manipulace s lidmi a jejich míněním a šířením dezinformací, ale jako nástroje pro zlepšení participace, transparentnosti a efektivity.

Představme si politické debaty v realitě už ne příliš virtuální, kde si každý může vytvořit vlastní informovaný názor, při sledování online zasedání parlamentu nebo platformy pro kolektivní rozhodování, které umožňují občanům přímo se podílet na tvorbě budoucích jevů. V době, v níž mohou v klidu žít i ti, co se virtuálním světem zabývat chtít nebudou.

Jak dál?

I když se může zdát, že budoucnost politiky je v současné době nejasná a plná výzev, existuje cesta vpřed. Cesta, která vyžaduje odvahu, inovace, a především angažovanost nás všech. Možná je načase přestat volit politiky, kteří nám budou měsíce a měsíce něco slibovat, a začít hledat ty, kteří nám ukážou, jak společně vytvářet lepší svět.

Budoucnost politiky není jen v rukou těch, kteří se ujímají vedení společnosti, ale také v rukou každého z nás, kdo má odvahu požadovat více než jen prázdné sliby. Protože v konečném důsledku, politika bez směru a bez skutečného dopadu je jako šálek čaje bez čaje – teplá, hřejivá, prázdná nádoba a ještě naprosto bez chuti.

A proto si prosím, teď to vše, co je zde napsané, porovnejte se současným stavem. Přestane snad Andrej Babiš lhát? Bude Alena Schillerova méně tančit na TikToku a fotit se s pávy? Bude Viktor Orbán méně vydírat EU svými požadavky? Bude Robert Fico méně znásilňovat demokracii na Slovensku a začne podporovat boj proti dezinformacím? Budou snad Vladimir Putin s Alexandrem Lukašenkem respektovat práva LGBT+ a lidská práva vůbec? A bude Donald Trump myslet někdy na něco nebo někoho jiného než na sebe?

To, co si zvolíme jako odpovědi na tyto otázky, není nic míň než naše budoucnost. Za posledních 100 let jsme měli v Česku dva zásadní milníky, které by nám rozhodování o ní mohly usnadnit. Jeden byl 15.3.1939 a druhý 21.8.1968.

Jakou budoucnost tedy chceme? Jací by měli být lidé, co by nás v ní měli reprezentovat? A jak moc toužíme dál žít ve svobodě?

Zdroje: