Článek
Naše pocity rozhodují o životě více než si myslíme. Římané nezvítězili nad Řeckem, protože by měli větší mozek a lepší nástroje, nýbrž proto, že byli lépe organizování a měli ještě něco navíc.
Pocit neobyčejné sounáležitosti s moci velkého impéria – ten byl rozhodující ingrediencí. Ukázněné a jednotnými pravidly a pocity manipulované armády snadno porážely nesecvičené hordy a jednotné elity vládly snadno chaotické mase. Zkusme jiný příklad.
V Rusku v roce 1914 ovládaly 3 miliony šlechticů, úředníků a obchodníků cca 180 milionů mužiků a dělníků. Ruská elita uměla tvrdě spolupracovat na společném zájmu, kdežto miliony poddaných se nikdy sjednotit nedokázaly.
A snahou vládnoucích samozřejmě bylo vždy, aby se spolupracovat ani nikdy nenaučily. K revolučnímu vzepětí není vždy nutná početní převaha. Revoluce se většinou rodí v malých skupinkách agitátorů, a má-li mít úspěch, nemá smysl se ptát, kolik lidí sdílí myšlenky revoluce, ale kolik přívrženců je schopno efektivní spolupráce na základě onoho sjednocujícího pocitu. Ani ruská revoluce nevypukla povstáním milionů rolníků a dělníků, to jen hrstka komunistů dokázala být v pravou chvíli na pravém místě. A nahlas říct to, co zapálilo masy k další akci.
V roce 1917 měla komunistická strana v Rusku jen 23 000 členů. Když z carovi z vetché ruky vypadla státní moc, chopili se státu bolševici se sveřepostí imperiálního buldoka, který se zakousne a nepustí. A drželi až do 80. let 20. století. Sedm desetiletí je u moci držely velmi výkonné stranické organizace, a teprve když začaly ztrácet svou organizační soudržnost, když se jim do základů vlastní propagandy vplížil pocit svobody, který byl vidět všude ve světě kolem, jejich režim se udržet nedal a padl.
Pravdou je, že se hned překabátil a pod rouškou demokracie spustil totalitu ještě horší, než byla ta Stalinova. Aspoň co se týká počtu vojenských konfliktů v posledních letech bylo jasně vidět, že pocit vševládnoucího carského ducha a ruského impéria, je pro současné Rusko skutečně nosným.
Demokratické Rusko. Jo. No to tehdy ještě komunisty ovládaný stát při privatizaci rozprodal, co šlo dalším bývalým komunistům, kteří spolu šikovně spolupracovali na vzájemném obohacení: vyšší stranická nomenklatura si rozebrala klíčové státní podniky národní infrastruktury a přírodních surovin, partajní pěšáci dostali zbytky a za pár babek si dopomohli k nějakému tomu domku nebo bytu.
Takže opakování. Jak lze ovládat najednou tolik osob? Snadno. Vytvořte a implementujte jim váš pocit za jejich vlastní.
- S pomocí svých věrných aparátčíků působte na pocity lidí pracujících pro armádu, policii, na zdravotníky, odbory, sportovní kluby, kulturní spolky. Prostě všechny organizace společnosti založené na spolupráci lidí. Najměte si na to výkonné lidi specializované na manipulaci druhých. Jde to díky lidské povaze nechat se za peníze a výhody najmout na cokoliv. Seriál Volha v tomhle vůbec nelže.
- Zároveň se díky fízlování a sledování druhých velmi tvrdě vymezujete proti každého jinému uskupení či sdružení, jež by mohlo sloužit jako základna jakékoli spolupráce. Víte moc dobře, jak jednoduché bylo sundat kdysi cara. Pravda, dnes se k rozsévání dezinformací nepoužívají letáky shazované z vlaků či letadel, ale zasévají se semena nenávisti a strachu všem skupinám obyvatel, pomocí cílených dezinformací hlavně přes média a sociální sítě. A opakuji pro ty natvrdlé. S cílem naprosto zničit cokoliv, co by je, nebo jej – v případě „velkého vůdce národa“ mohlo ohrozit.
- A následně tyto dvě předchozí věci přeneste, co nejdále od svých hranic a ničte a otravujte národní prostředí v zemích svého cíle. V případě úspěšného zakořenění zkuste danou zem připojit k svému impériu. Jakkoliv.
A to je velmi jednoduchý a levný návod na to, jak s pomocí pouhého pocitu vyrobit totalitu. Tedy to, co dokáže potlačit svobodnou volbu jedince. To, co učí lidi se se svými nejhlubšími pocity raději nikomu nesvěřovat. Toho, co pocity i jimi veškerou projevenou lidskost zničí.
Kdy jste se naposledy zastavili a zkusili jste naslouchat tomu svému autentickému vnitřnímu hlasu? Pocitu, kterým na vás pořád mluví vaše srdce? Jeho tlukotu, šepotu, jeho rytmu? Kdy jste řekli někomu miluji tě? Líbí se mi, co a jak to děláš. Sdílejte pocity radosti, co ve vás jsou. A ne jen kachny, kterých je plný svět.
Profiltrujte si skrze své srdce, ne svůj představami druhých napěchovaný mozek a uvidíte. Třeba se na věci kolem začnete dívat zase trochu jinak. Nikdy není pozdě s tím začít. Je to jediná obrana proti pocitu, který produkuje a podle něhož poznáte jakoukoliv totalitu - a tím je strach.
Jen trochu jinak vnímat své skutečné pocity. To úplně stačí.
Zdroje:
