Článek
„Já si budu mluvit, jak dlouho chci!“ volal pan Babiš (ANO) u pultu řečníka, co jej místopředseda Sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL) v pátek 3. 3. 2023 vyzval, aby opustil toto řečniště poté, co hovořil déle než pět minut a doba k mluvení byla odhlasována, že bude kratší. Babiš zůstal stát a brzy se k němu připojili další poslanci, z ANO a SPD. Vytvořili hlouček kolem pultu. A vypadali, že jsou odhodláni bránit demokracii v podobě pana Babiše až do roztrhání těla.
Nezajímá mě vůbec podstata sporu, omezení doby k mluvení a jiné technikálie. Zajímalo mě, jak číst situaci, když se pan Babiš ocitl „mezi svými“, chráněn hradbou jejich těl před zvůlí předsedajícího. Byl to totiž ukázkový příklad toho, kdy slova a naše neverbální postoje signalizují dosti závažný rozpor mezi sebou. Byl zřetelný, i když skrytý. Chcete vědět, co znamenal?
Tak nejprve něco málo dat. Verbální komunikaci tvoří slova, která by měla být nositeli obsahové složky komunikace. Od počátku lidské civilizace se slovům přisuzují až magické účinky. Tehdy mluvilo však jen velmi málo lidí a obsah jejich sdělení byl jasný a přesný. Dnes mluvíme až moc zbytečně a bez obsahu. Česky moc „žvaníme“, angličtina má pro tento toto použití jazyka slovo „bullshit“.
Jazykové studie a příručky uvádí, že čeština má asi 250 tisíc slov. Nikdo ale pochopitelně všechna slova nepoužívá ani nezná. Odhaduje se, že aktivní slovní zásobu každého z nás (slova, která denně používáme) je průměrně 5 000 slov. Pasivní slovní zásoba (slova, kterým jsme schopni porozumět, když je použije někdo jiný) je asi 3–5krát širší.
Slovo vytváří verbální sdělení, které pomocí obsahu a formy přenáší informace do sluchového ústrojí posluchače. Zachycuje podstatu sdělení popsanou tak, aby jí každý rozuměl. Jenže komunikace verbální má účinnost v dopadu na naše rozhodování a jednání cca kolem 7 %. Zbytek obstarává tón a zabarvení hlasu. To jsme někde u 38 %, celkem je součet těchto dvou složek 45 %. V akciové společnosti jménem člověk nám tedy chybí doplnit celých 55 % k tomu, aby informace byla úplná. Jen pro úplnost, těch 55 % také znamená, že má jejich držitel i rozhodovací pravomoci.
Celkem 55 % informace o tom, co se děje kolem nás, k nám přichází skrytě. Skryté komunikační kanály souhrnně nazýváme neverbální komunikací, přičemž zdůrazňujeme tu jejich vlastnost, že jsou nezávislé na slovech, na obsahu řeči. Vnímání neverbální komunikace není vědomé, ale téměř ihned můžeme v jednání vidět odpověď na získanou komunikaci. Zvláště tehdy, je-li mezi nimi nesoulad. My lidé tomu říkáme, mám z toho člověka „divný pocit“.
Tou odpovědí může být slovní reakce nebo změna chování. Mimoslovní chování je často výrazem lidských citů a má zřetelnou sdělovací funkci. Podle postoje, výrazu tváře, pohledu a hlasu velmi citlivě rozlišujeme, zdali nás někdo o něco žádá, prosí, zda naléhá nebo se snaží rozkazovat. Zda na nás útočí a nebo nás brání.
A čím více jsou v komunikaci zahrnuty pocity a emoce, tím více narůstá význam komunikace neverbální nad verbální. A situace ve sněmovně v onen pátek skutečně emočně vrcholila. Díky únavě většiny zúčastněných se míra empatie a pochopení druhých rovnala skoro nule a bylo velmi poučné se dívat na přímý přenos těchto událostí. Odhalily totiž tento popisovaný „mega“ rozpor.
Když skupina poslanců hnutí ANO a SPD obklopila pana Babiše, aby jej bránila před vyvedením od řečnického pultu vlastními těly, postavila se špatně. Stála tam spíše jako smečka čekající na poslední sten dotyčného. Zvláště pan Okamura, pan Havlíček i paní Schillerová.
Vážení, když někoho budete chtít bránit a nebezpečí k vám přichází zvenčí (z prostor sněmovny), postavili byste se k němu zády? Asi sotva, že? Kdybyste skutečně měli chuť někoho bránit, postavili byste se k hrozícímu nebezpečí čelem a za zády nechali právě tu osobu, kterou chcete chránit!
Plyne z toho jeden závažný paradox. Pro voliče ANO a SPD především. Když postuloval pan Babiš své heslo zmíněné v nadpisu článku - „Budu vás bránit. Až do roztrhání těla“, co bylo použito v předchozích parlamentních volbách, nikdy netušil, jak se mu přímo před očima, jednoho dne naplní.
Tělo má tu výhodu, že na rozdíl od slov neumí lhát. Tělo se neumí naučit lhát. A vy díky tomu intuitivně poznáte, že je v dané situaci něco špatně. Proto je vnímání neverbálních sdělení pro náš život tak důležité. Kdysi v dávnověku rozhodovalo o našem přežití. Dnes může pomoci nám se rozhodovat o důvěře či nedůvěře určité politické straně zastupující mé zájmy ve společnosti.
No a co myslíte, že bylo špatného zde? V tom neverbálním sdělení, že lidé obklopující onen pultík, by byli mezi prvními, kdo by se na „nebohého“ pana Babiše vrhli jako vlci. Namísto potvrzení svých rádoby hrdinských sdělení o ochraně demokracie, ukázala tato tlupa tímto postojem těla to, co považuje skutečně za důležité. Boj o kořist. Být prvním mezi prvními. O nic jiného jim totiž ani nešlo. Jen o získání dobré startovací pozice. K boji o moc. O jejich moc. A to stojí za pozornost nás voličů.
Jistě ne všichni lidé na světě jsou hodní a laskaví. Je mezi nimi i hodně osob, které v sobě nesou poněkud horší a temnější osobnostní rysy, než je láska k bližním a potřeba soucitně dělat dobré skutky. Zajímavé je, že se tito jedinci tak často dostávají na povrch v politice.
Politika je prý tvrdý úděl a není zde místo pro slabost. Moc prý potřebuje k projevení se sílu. A síla znamená moc. Možná proto v politice chybí stále dost lidí, kteří by se chtěli zastat těch, kdo už onu sílu nemají. Slabých a potřebných. Jenže zastání se je třeba vyjádřit svým postojem, ne jenom žvanivými slovy. Potřebujeme si všichni uvědomit, že slabost není nemoc a soucit není porucha srdce.
A díky tomu se potom my, většina voličů domníváme, že jsou politici bezcitní až nelidští. Ne všichni samozřejmě, ale my si pamatujeme především ty špatné příklady.
Takže pane Babiši. Stál jste na vrcholu potravní pyramidy politické moci dost dlouho. A jistě jste sám v sobě přesvědčen, že jste nenahraditelný. Podle toho davu u pultíku bylo vidět, že alespoň polovina vašeho poslaneckého klubu a klubu SPD si to nemyslí. Dávejte si na ně pozor. My, co se pokoušíme vidět politiky taky jako lidi, si na vás dáváme pozor už dávno. A po tomhle incidentu se naše pozornost ještě zvýší.
Změnit politiku můžeme my lidé stojící v oné pomyslné pyramidě úplně dole. Tím, že se budeme na politiky velmi poctivě, a ne jenom uctivě dívat a všímat si jejich reakcí. Protože naše tělo nám „vykecá“ úplně všechno. Jelikož na rozdíl od slov neumí lhát. Mysleme na to.
Zdroje:
