Článek
Každý z nás je ve vztahu k sobě úplný. Ne dokonalý v iluzorním slova smyslu, ale úplný ve své lidské nedokonalosti. Každý z nás nese svou vlastní celistvost, na kterou jen zapomněl. A právě proto hledáme tyto odrazy všude. V příbězích. Ve filmech, knihách či druhých lidech. Všude tam, kde v nás něco zazní, dotkne se nás, píchne u srdce nebo jej rozechvěje. Ale co kdyby to nebyly jen spouštěče, ale přímo pozvánky? K nalezení mapy pro cestu zpět k sobě.
Stará učení říkají, že dokud naše duše nenalezne mír, bude hledat. Bude navazovat vztahy, prožívat extáze i ztráty, sbírat zkušenosti v kruhu opakování. To vše ne proto, že je nedokonalá. Ale právě proto, že se potřebuje rozpomenout. A jak? Rozhodně ne zázrakem. Stačí k tomu jedno rozhodnutí. Jedno vnitřní ANO, které nenásledují hned hromy a blesky, ale tichá změna směru. Směru bytí života v tady a teď. V obyčejné přítomnosti.
Každý z nás je tím, kdo může zasít nový vzorec života. Tedy způsob bytí, který se otiskne do světa stejně jako se otiskuje spadlá větvička smrku do vlhké hlíny. Vzorec, který se šíří ne přesvědčováním, ale přítomností. Tichou, pevnou, vědomou. Vždyť i ti, které my považujeme za světce či původce změn, jakými byli Ježíš, Buddha, Matka Tereza, Martin Luther King, Dalajláma (Jeho Svatost Tändzin Gjamccho), ti všichni nezačali manifestem. Začali volbou. Jedním krokem v souladu s tím, co cítili jako pravdivé.
A právě v tom spočívá obrovská moc, kterou máme všichni. Umíme nalézt soucit ve světě, který si zvykl střílet po všem neznámém. Nalézt odpuštění na planetě, kde je bolest rychlejší než slovo. A nalézt znovu ztracenou víru, nikoli ve vnější dobro, ale v sebe jako jeho nástroj. A tomu se dá říkat člověk.
Člověk je ten, kdo se rozhodne změnit nenávist, bolest a zlost v něco, co má smysl. Všichni jsme lidmi, ale člověka abys pohledal - říkává jedna stará pravda. K tomuto rozhodnutí nepotřebujeme stálého partnera. K tomu potřebujeme vědět, proč tak chceme učinit. Milujeme všichni, ale ne každý svou lásku dokáže projevit a vyjádřit.
A to nejen vůči jednotlivci či skupině blízkých, ale vůči všemu, celému světu. Jak to taky chcete udělat v systému společnosti, který je tak plný toho všeho, co jsem tu jmenoval, že už vlastně není ničemu láskyplnému nakloněn?
Skuteční lidé žijí obyčejným životem. Skutečnou sílu života s láskou nalézají svým obyčejným životem v souladu se svou pravdou v systému, který není jejich vnitřnímu přesvědčení většinou nijak nakloněn. Takovým životem, který se díky své vnitřní pevnosti stává pro ostatní mostem, co je vede k dalším světům.
Živým mostem pro všechny, co milují. Jedině tak mohou mít z našich osobních rozhodnutí prospěch úplně všichni. A proto je dobré si uvědomit, že se v životě nevyhnutelně staneme právě tím, co se rozhodneme prožít.
A kým se tedy dnes chceš stát ty? Možná tím, kdo se přestane snažit být lepší než ostatní. Tím, kdo už nechce být dokonalý, silný, nebo nedotknutelný. Možná tím, kdo se rozhodne milovat.
Ne jako anděl shůry, ale jako člověk z masa, paměti a bolesti. Protože někdy jediný způsob, jak milovat doopravdy, je shodit svá pyšná křídla. Až pak se totiž můžeme stát mostem. Ne kvůli slávě. Ne kvůli spáse.
Ale protože v tom obyčejném, pravdivém bytí pro druhé se nakonec ukáže celá krása toho, kým jsme už dávno byli.
----------------------
Věnováno Martě, Janě a Kláře a všem dalším …
