Učení? Kámoš, ne žrádlo

Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým.

Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce.

Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme.

Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způsob, jak přežít v prostředí, které se neustále mění, byť mnohdy jen o pár centimetrů denně.

Lidé mají opravdu zvláštní vztah ke slovu „chyba“. Obvykle se tváříme, že k nám nepatří. Dalo by se říci, že nás už její pouhé vyslovení uráží. Často ji posouváme do ústraní, jakoby se stala omylem a nejlépe by se měla rychle zapomenout. Jenže tam, kde něco nefungovalo, kde jsme si s prominutím „nabili hubu“, se učíme nejvíc.

A to právě skrze ten drobný diskomfort, který vyžaduje změnu. A ne kvůli opakování definic, ty nám v reálném životě totiž nejsou moc platné, protože život se neskládá z definic. Ale z chyb a jeho úspěšnost můžeme měřit možná právě tím, kolik jich uděláme jen jednou. A tak to základní kritérium může být paradoxně v tom, z kolika z nich se dokážeme něco naučit.

Když se učíme, mozek se mění. Doslova. Na mikroskopické úrovni vznikají nová spojení mezi neurony, některé zanikají, jiná se zesilují. Dovednost, kterou zpočátku musíme vědomě tlačit trochu vpřed, se postupně zabydluje v těle, až jednoho dne něco uděláme „automaticky“ správně a ani nevíme jak.

Učit se tedy neznamená „pamatovat si“. Znamená to v prvé řadě změnit se. V chování, v rozhodování, v reakci. Kdo se učí, není ten, kdo si přečte knihu a umí ji odrecitovat. Ale ten, kdo po přečtení té knihy jedná jinak než předtím. Kdo zpomalí, když mluví s dítětem? Kdo si všimne, že říká „musím“, i když by mohl říct „mohu“? Kdo se sám přistihne, že už mu nevadí mlčet, když se něco neví?

Mozek je plastický, a pokud ho příliš nezabetonujeme mnohdy zbytečnými návyky, zůstane také živý. Neotupí se. Učení je totiž jeho přirozená forma existence a nikoli úsilí navíc.

Jedna z nejnebezpečnějších vět dospělosti je: „Tohle už není pro mě.“ Neříkáme ji nahlas, často si ji jen myslíme. Když například vidíme návod na něco, co neumíme. Když nám někdo podá mobil jiného typu, než máme. Když nám dítě přinese úkol z matiky. Anebo když nám život tak trochu podsunul nevyžádanou změnu a my máme pocit, že jsme na to už „moc staří“. Anebo prostě „už ne tak chytří, jako dřív“.

Pravda je však úplně jinde. Schopnost učit se se věkem neztrácí, jen se mění způsob, jak se učíme. Už nejsme možná tak rychlí a pružní, to je pravda. Ale jsme mnohem hlubší a vyladěnější. Nezachytíme sice všechny informace, co kolem nás proletí. Ale to, co zachytíme, se v nás dokáže usadit. Mnohdy dokonce jinak a lépe než v dětství.

Výzkumy ukazují, že celoživotní učení pomáhá udržovat mozkovou aktivitu, snižuje riziko kognitivního úpadku a zároveň podporuje samostatnost. Ale není třeba sahat po grafech. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Ti, kdo nezůstali stát, kdo se učí nové věci, ať už je to práce s tabletem, nový jazyk, nebo jen jiný způsob vaření, bývají v kontaktu se světem a s tím, co se v něm mění.

Učení není jen způsob, jak něco zvládnout. Je to způsob, jak se poučit z vlastních chyb a přitom neztratit směr na cestě k tomu po čem toužíme. A možná tak neztratit ani sebe.

Jedním z nejčastějších mýtů o učení je představa, že se do něj můžeme pustit až ve chvíli, kdy budeme mít klid, čas, ideální podmínky a aspoň trochu jistoty, že nám to půjde. Jenže právě tohle čekání bývá tím hlavním důvodem, proč se nové věci nikdy nenaučíme. Ne kvůli nedostatku schopností, ale kvůli tomu, že jsme až příliš dlouho ladili ideální výchozí podmínky.

Učit se totiž neznamená být připraven. Znamená to jít do něčeho, na co připraveni nejsme. A právě tím se můžeme stát někým, kdo připravený být dokáže. Jinými slovy řečeno: připravenost nevzniká předem, ale až cestou.

Ano, jistě, existuje v tom určitá míra rizika. Můžeme vypadat nemotorně, neznale, směšně nebo příliš horlivě. Ale přesně to je to, co nám většina škol nikdy neřekla. Že právě ta trapnost je bránou k nalezení mistrovství. A že selhání není konec, ale podmínka dalšího pohybu.

Zpětná vazba je součástí učení, i když kolem sebe nemáme učitele. Když se vám po dvaceti minutách šmodrchání nerozsvítí ani jedna žárovka v IKEA lampě, pravda, něco je špatně. Když vaříte jídlo, které se nedá sníst, je to jistě drsná informace. A když vás dítě požádá, abyste mu příště tu věc z matiky radši nevysvětlovali, tak jste od něj právě dostali neformální hodnocení. Ale právě v těchto chvílích se děje změna. Jo, tohle fakt není lifestyle. Tohle je změna zevnitř. Změna postoje. K životu.

Když se v dospělosti učíme něco nového, málokdy začínáme od nuly. Nejsme nepopsaný list, jsme spíš taková krabice plná zkušeností, návyků a vzorců, které se dají zrecyklovat. Možná se učíme nový jazyk, ale už aspoň víme, co je to podmět a přísudek. Možná poprvé držíme v ruce paličku na buben, ale naše tělo si pamatuje rytmus z jiné činnosti.

Dospělý mozek má jednu výhodu: hledá analogie. Umí přenášet dovednosti z jednoho kontextu do druhého, i když mu to někdy chvíli trvá. A ano, občas se to nepovede. Věci, které vypadají podobně, se totiž často podobně jen tváří. Takže vám vaše zkušenost s vařečkou úplně nepomůže, když držíte pájku. A i když jste výborný řečník, ještě to neznamená, že napíšete skvělý scénář. Ale ani to neznamená, že se to třeba nenaučíte.

Zůstat otevřený novému poznání totiž neznamená popřít to, kým už jste. Znamená to naopak vědomě využít všechno, co už víte, a přitom se nebránit tomu, co vám zatím uniká. Není to žádný heroický výkon. Je to jen běžná mozková údržba.

A když se i žraloci v pohádce „Hledá se Nemo“ naučili, že ryba není žrádlo, ale kámoš, tak proč bychom se něco nového nenaučili i my?