Nejsem jen máma. Jsem taky já. A nechci se ztratit

„Ztratila jsem se. A nikdo si toho nevšiml.“ Takhle stručně a tiše to řekla. Seděla u stolu s rukama složenýma v klíně, obličej měla klidný, možná až moc. Takový ten druh klidu, co nevzniká z míru, ale z dlouhého mlčení. Nehledala u mě pochopení ani projevenou lítost. Nepotřebovala mou radu k žádnému osobnímu růstu.

Jen chtěla vyslovit něco, co se v ní už nikam nevešlo. Ztratila se totiž. Jakoby princezna v pohádce zabloudila cestou na zámek v temném lese. Ale ztratila se i v tom skutečném světě, když se přestala poznávat. Zmizela z pracovních e-mailů, z večerních rozhovorů s přáteli, z debat o světě. Ne proto, že by neměla co říct. Ale protože ji nikdo neposlouchal. A ona postupně zapomněla mluvit.

Jednoho dne zjistila, že je pro ostatní, ale i pro sebe, už jen matka. Všechno ostatní se rozpadlo do nepraktických kategorií. Zájmy? Nedosažitelné. Čas pro sebe? Pocit viny, že se nestarám o druhé. Ambice? Neurčitý stín někde za hranicí kuchyňského stolu u koše na odpadky. Měla by být šťastná, vděčná, naplněná. Spokojená. A když se tak necítila, přestala si věřit. A přišla na kus řeči.

Ale co když je právě tahle ztráta, kterou téměř nikdo nepojmenovává, jedním z největších selhání celé naší společnosti?

Když žena porodí, je to kromě jiného také, jako by na veřejné scéně zhaslo světlo. Statistiky říkají, že nám z trhu práce odchází téměř všechny nové matky a často ne jen na několik měsíců, ale na několik let. V některých firmách se o nich úplně přestává mluvit, jako by byly „dočasně vymazané z provozu“. Ve veřejných debatách se ztrácí úplně, tedy dokud někdo neotevře téma porodnosti, dostupnosti školek nebo stavu a dostupnosti porodnic. Tehdy se ženy zase zázračně zhmotní. A to jako „rodičky“, „maminky“ nebo „samoživitelky“.

Ovšem ne jako plnohodnotné účastnice debaty. Mluví o nich všichni „experti“. Ale ony mlčí. Přestože jsou hlavní expertky na svůj vlastní život. Studie MUMDOO (2024) ukazuje, že rodičovství ženám přináší nejen neplacenou práci, ale i ztrátu hlasu.

Z rozhovorů se stovkami matek vyplynulo, že většina z nich zažila v prvních letech po porodu obrovský pocit izolace, a téměř každá druhá zapochybovala o své odborné kompetenci. A to bez ohledu na to, jak prestižní pozici dřív zastávala. Z jejich platu se stává přivýdělek. Z hlasu v týmu zašeptání. A ze součásti lidské identity je jen ta role.

Jde o to, co společnost považuje za „důležité“. Nejde tu přitom jen o ekonomiku. A co je důležité? Rodičovství, především to ženské, to mateřské, bylo dlouho bráno jako „přirozené“ – a co je přirozené, to přece nepotřebuje podporu. Nepotřebuje hlas. A už vůbec ne naše uznání. To mateřství se přece děje celou historii lidstva a je to normální.

Jenže právě to „přirozené“ ženy často přivede k pocitu, že selhávají. A ne proto, že by neuměly pečovat. Ale protože je nikdo nevyslechne, pokud mluví o únavě, ztrátě kompetencí v rámci své profese nebo o tom, že se samy sobě přestaly líbit. Kultura mlčení se propisuje do jejich těla i duše. A místo sdílení přichází stud: „Měla bych být šťastná. Tak proč se cítím prázdná?“

Je načase přestat mluvit o matkách jen tehdy, když jde o porodnost nebo školky. A začít o nich mluvit jako o bytostech, které vždy byly, zůstávají a budou součástí světa. I když zrovna uspávají dítě. I když už tři týdny nemají kdy hodit prádlo do pračky. I když nejsou vidět.

„Ztratila jsem se. A nikdo si toho nevšiml.“

Ta věta mi zůstala v hlavě. Nejen kvůli té jedné výjimečné ženě, která ji řekla. Ale protože jsem ji za posledních 20 let slyšel nesčetněkrát. V jiných obměnách, jinými slovy, ale vždy se stejným podtextem. V image poradenství, při osobních konzultacích i na kurzech komunikace. Vždy se to točilo kolem podobného vzorce:

„Dřív jsem věděla, kým jsem. Teď se ráno oblékám tak, že mě může polít sunar.“
„V práci jsem mívala respekt. Teď se bojím mluvit i s ředitelkou ve školce.“
„Když si vezmu rtěnku, slyším, jestli někam jdu nebo někoho svádím.“

Tyhle věty nepatří ženám, které „nedávají mateřství“. Naopak. Patří těm ženám, které dávají svým dětem všechno. A často až za hranu sebe sama. A právě tam, v té tiché zóně vyhoření, se začíná lámat důvěra ve vlastní kompetenci. Nejen v práci, ale i ve vztazích. Ve výběru oblečení. Ve všem.

Ale hlavně ve vlastním úsudku. V hlase. Začínají se kvůli odříznutí ze strany společnosti, která je neustále vrací jen do role matky, topit v pochybnostech. Vlastních pochybnostech. A tak se ženy přestanou poznávat – nejen fyzicky, ale i zevnitř. A nejhorší je, že jim to začne časem připadat normální.

Studie MUMDOO (2024) přináší tvrdá data k tomu, co mnoho těchto žen cítí intuitivně:

A když o tomhle právě teď mluvím, poznáte to na nich snadno, často začnou tím samým:

„Já vím, že to zní blbě, ale…“
„Nechci si stěžovat, ale…“
„Možná jsem jen unavená, ale občas si říkám, jestli tohle ještě jsem já.“

Všechny tyhle „možná – nechci si stěžovat – já vím, ale…“ jsou kolektivním jazykem nejistoty. A právě o tom je třeba začít mluvit víc. A to nejen mezi přáteli u kafe nebo na kurzech leadershipu, ale hlavně na úrovni politiky, firemních kultur, veškerých médií a vzdělávání. Protože tohle není stesk jedné matky. To je mapa slepého místa, které máme jako společnost ve svém zorném poli.

„Měla bych být vděčná.“
„Jsem přece zdravá, dítě je zdravé, co bych ještě chtěla?“
„Jiné to zvládají líp. Asi bych se měla snažit víc.“

Kolik žen začíná svůj vnitřní denní monolog v hlavě právě těmito větami? Než se dostanou k tomu, co je tíží ve skutečnosti. Tohle však není vnitřní hlas. To je vnitřní dozor. Převzatý zvenčí. Z naší patetické patriarchální kultury, která dnes klidně mává trumpovskou kšiltovkou, a která vznikla proto, aby ženy rodily bojovníky, následovníky a pokračovatele rodu. Z tisíciletého očekávání mužů, že žena má být tichá, skromná a hlavně vděčná za to, že může pečovat. I když to znamená, že se vzdá části sebe sama.

Vina se tu nepřikládá jako náplast, ale jako společenský tmel. Jako materiál, který má zacelit všechny trhliny, co zvláště v současnosti čím dál víc vystupují do popředí. Trhliny v systému společnosti, ve vztazích, v dostupnosti pomoci, v ekonomické rovnoprávnosti. Pokud totiž doma cokoliv nefunguje, vina padne vždy na matku.

Nevšimli jste si? Nezvládá? No a co, měla si to lépe naplánovat. Je unavená? Neměla být tak náročná a chtít všechno najednou. Touží po své práci? Měla si uvědomit své priority. Dítě přece potřebuje především klidnou mámu. Takže zalez a mlč!

A tak ženy mlčí. Ne protože by neměly co říct. Ale protože nechtějí být další, co si „stěžuje“. A někdy už ani samy neví, co by vlastně chtěly říct. Mlčení je totiž nakažlivé. Začne jako něco na způsob ochrany a skončí jako způsob vlastního přežití. Patriarchální společnost, hlavně její mužská část, co si myslí, že se bude do konce civilizace jezdit motory na benzín, tyhle názory netoleruje.

Jenže co se stane, když se mlčení stane standardem? Když celé jedno životní období žen přestane mít jazyk, kterým by o sobě mohly mluvit? Vzniká syndrom neviditelnosti. Ženy mizí z diskusí, z rozhovorů, z kampaní, z managementu, z rozhodovacích struktur. Že by na ně neměly? Ne, ale protože nemají, kde začít mluvit. A když začnou, jejich hlas zní, díky odsudku ostatních, jako by nebyl na správné frekvenci ani stanici.

Milí muži. Milá společnosti. Je na čase přestat očekávat, že matky budou jen tiše vyrovnané a neviditelné. A začít sakra rychle vytvářet prostor, kde mohou být slyšeny, i když jej zrovna neformulují žádné „strategie 2030“. Protože i věta „já už prostě nemůžu“ je součástí politického diskurzu. A měla by být. Protože víte, co se stane, když naštvete matku, že jo? Vypukne revoluce.

Tahle slova mi ženy říkaly během let práce v poradenství, při kurzech, v šatnách po přednáškách i v e-mailech. Nejsou to citace z výzkumu. Jsou to hlasy, které se ozvaly, když jsem jen chvíli držel bezpečný prostor a nepřerušil počáteční ticho a ona dostaly odvahu promluvit.

„Po třech letech doma jsem se bála zvednout telefon. Nevěděla jsem, co mám říct. Ne kvůli dítěti. Ale protože jsem si přestala věřit. Byla jsem přesvědčená, že už neumím mluvit jako dospělá ženská. Že zním nějak… jinak.“

„Mám dvě vysoké školy, ale při zápisu do školky jsem si připadala jako neschopná patnáctiletá holka na brigádě. Ostatní mámy se tam tvářily suverénně. Já jsem měla pocit, že mě někdo odhalí. Že vlastně nepatřím nikam.“

„V noci často brečím. Ne kvůli dítěti. Ale protože jsem si až teď uvědomila, že jsem se vymazala ze všech fotek. Není to metafora. Opravdu nejsem na žádné. Buď fotím já, nebo mě stejně někdo usekne záběrem, kde jen držím tašky. Mizím.“

„Dřív jsem šla do práce, a věděla jsem, co dělám. Teď umím perfektně navigovat kočár mezi regály v Bille, vyznám se v dětských kaších a vím, kdy má pediatr dovolenou. A říkám si, to je teď moje role? Moje životní kompetence?“

„Jednou jsem si vzala rtěnku. Ne na rande. Jen tak. A dcera se mě zeptala: Proč ses namalovala? A manžel hned nato: Kam jako jdeš? A já nikam nešla. Jen jsem si chtěla připomenout sama sobě, že vůbec existuju.“

Potřebujeme politiku, která se neptá, kolik máš dětí, ale co potřebuješ, abys nezmizela.

Mateřství nesmí být důvodem pro ztrátu hlasu, tváře, profese ani sama sebe. Péče není absence – je to práce, rozhodování, emoční management, každodenní výkon. A často i osamělost, kterou nikdo nevidí.

Ale co se stane, když tu osamělost necháme být?
Když bude dál normalizované, že žena „prostě zmizí“, jakmile porodí?

Stane se to, co se právě děje.

Podle výzkumu Masarykovy univerzity klesl mezi lety 2020 a 2022 podíl mladých lidí, kteří plánují mít dítě v příštích třech letech, z 42 % na 30 %. To není trend. To je demografický zlom. To je signál revoluce.

A 30 % prostě nestačí. Nestačí ani na demografickou obnovu, ani na udržení sociálního systému. Natož na udržení životaschopné společnosti.

Dřív jsme děti chtěli. Dnes už k naplnění života „nejsou potřeba“.

Ale možná je to jinak: Možná se mladí dívají přesně.

A dívají se s všímavostí jim vlastní na to, co s rodičovstvím děláme my.
Jak vymazáváme ženy z veřejného života.
Jak ignorujeme jejich hlas.
Jak děláme z mateřství veřejný trest za soukromou volbu.

Jestli budeme dál trestat péči o děti mlčením, dočkáme se ticha mnohem většího.
A už to nebude ticho matek.
Bude to ticho celé země.