24 hodin do kolapsu: anatomie ekonomiky žijící z vyčerpané péče

Představte si to jako experiment, který je hrozivý právě tím, jak je jednoduchý. Zítra ráno se péče vypne. Ne na stálo, jen na čtyřiadvacet hodin. Žádné „tak ať tam skočí babička“. Věřili byste tomu, že se vlastně zastavila celá planeta?

V šest ráno se začne lámat realita. Rodiče, kteří mají práci, zjistí, že bez péče mateřských a základních škol není jak jít do práce, zbyl by jen kalendář plný omluvenek. Ty školy a školky se však díky nedostatku lidí promění v uzly přetížení, právě proto, že jejich role není jen vzdělávací. Jdeme dál.

Domovy pro seniory a terénní sociální služby začnou psát první krizové hlášení, protože péče není služba navíc, je to hlavně samostatnost, s níž pomáháte lidem důstojně existovat.

A teď ten trapný detail. Ekonomika jako soustava čísel může chvíli předstírat, že se nic neděje. Grafy akcií půjdou dál. Jenže společnost není burzovní tabule. Společnost je živý systém, který drží při životě lidé. A tito lidé, pokud se jim vezme péče, přestanou fungovat.

Katastrofické sci-fi filmy ukazují různé černé scénáře, co by se stalo kdyby. To kdyby zastupují katastrofy všeho druhu. Ve všech existuje nějaká naděje a nakonec se vše v dobré obrátí. Kdyby se zastavila péče všeho druhu, kolaps civilizace by byl dokonán do 24 hodin.

Péče se v debatách především u mužů ráda zmenšuje na dvě karikatury. Buď je to samozřejmá obětavost našich žen, nebo je to „sociální výdaj“. Obojí je pohodlné, protože to umožňuje nedívat se na ni jako na práci, která má svou strukturu, vysokou náročnost a velká rizika s možnými dopady.

Péče je čas, který někdo věnuje pro druhého člověka. To, když je slabý, nemocný, příliš malý, starý, nepohyblivý, křehký, vyčerpaný. Péče je o často o rychlém rozhodování se pod tlakem, neustálém plánování, přenášení těžkých těl, jejich mytí, krmení, dohled, aby s nimi vše probíhalo v pořádku, uklidňování, vysvětlování a takhle byste mohli pokračovat do nekonečna.

Péče je kromě fyzicky namáhavé práce hasičů, záchranářů, lékařů, soc. služeb, školníků a učitelů, také o regulaci emocí ve chvílích, kdy by člověk nejraději vypnul celý svět. Péče existuje doma, v profesionálních službách, ale i v komunitě. A právě tím je „neviditelná“. Je totiž široce rozptýlená, každodenní, cyklická. Nemá slavnostní otevření. Není to most, na kterém se přestřihne páska. Je to spíš gravitace. Všichni ji používají. Málokdo ji však skutečně vidí.

A tady vzniká ekonomický paradox. Ekonomika velmi dobře měří to, co se dá prodat a koupit. Umí spočítat tuny betonu, počet čipů, objem investic, výkonnost firem, růst produktivity. Jenže péče se odehrává mimo fakturu, mimo smlouvu, mimo obchodní logiku. A když něco není v těchto kategoriích, má to tendenci vypadat jako „mimo ekonomiku“.

Jenže právě to, je optický klam. Péče je podmínka, aby vůbec existovala pracovní síla, aby děti mohly vyrůst do vzdělávání, aby dospělí mohli pracovat, aby nemocní měli šanci se vracet do života, aby senioři neskončili jako odložené předměty. A když se tahle všemožná péče zastaví, zastaví se i výkon celé ekonomiky i život společnosti. A když se péče zastaví, zhroutí se všechno, co se tváří jako důkaz prosperity.

Představte si firmu, která se rozhodne šetřit na údržbě strojů. Zpočátku to vypadá brilantně. Čísla se zlepší, náklady klesají. Pak přijde první porucha. Pak druhá. Výpadek výroby. Pak se celá výroba zastaví. Péče je údržba lidského světa. Bez ní se systém tváří efektivně jen do chvíle, než zkolabuje. Anebo si snad nikdo nepamatujeme, jak snadné bylo rozložit lidské společenství za covidu?

Lidská mysl, má sklony upřednostňovat to, co je vidět a co se dá rychle vysvětlit. Viditelný projekt se dá vyfotit. Dá se popsat jednou větou. Dá se proměnit v příběh. Beton a technologie mají výhodu. Jsou to věci, které se mohou snadno ukázat.

Péče o druhé se ukazuje špatně. Je to totiž intimní proces. Je to práce, jejíž „výsledek“ často vypadá tak, že se vlastně nic dramatického nestalo. Dítě se najedlo. Senior došel k lékaři. Nemocný nezůstal sám. Člověk přežil další den v důstojnosti. To jsou obrovské věci. Jenže ani jedna z nich nemá ten efekt jednorázového triumfu stříhání pásky z otevření nového mostu.

A tady přichází klíčový obrat. Péče potřebuje naši dospělost. Dospělost v řízení znamená schopnost investovat do toho, co není okamžitě vidět, ale bez čeho nic dalšího nedává smysl. Dospělost znamená vydržet tu ubíjející nudu každodenní obyčejnosti. A taky znamená přiznat si, že společnost stojí na vztazích, nikoliv na prezentaci v powerpointu.

Podívejme se například na místo, kde se tato systémová chyba projevuje nejcitelněji. Říkejme ji Jana. Jana pracuje v domově pro seniory. Její směna začíná v šest ráno a končí pozdě odpoledne v naprostém vyčerpání. Na jejím oddělení je dvanáct klientů. Potřebují všechno: od pomoci s jídlem až po obyčejnou lidskou přítomnost.

Jana si spočítala, že má na každého přesně osm minut, to proto aby se ke každému z nich dostala aspoň na chvíli. A pokud si s ní chce někdo promluvit o strachu ze smrti, musí ten čas ukrást z převlékání lůžkovin a jiné práce, která ale nezmizí.

Jana takhle dotuje státní rozpočet svým vlastním zdravím. Její tělo je v režimu life support, a duše vykazuje známky strukturální únavy. Náš systém společnosti nekolabuje pro nedostatek peněz; kolabuje, protože ztratil schopnost vidět hodnotu tam, kde se zrovna netvoří zisk. Stát a ani sociální služby se nedají vést jako manufaktura, která ždímá lidi do úplného sedření.

Teď si položme otázku, která je nepohodlná právě proto, že není ideologická a nedá se okecat, je účetní. Jak je možné, že umíme mobilizovat obrovské prostředky na „velké věci“, a přitom dlouhodobě necháváme péči fungovat v režimu permanentní improvizace?

Část odpovědi je jednoduchá. Jak jsem už psal, velké projekty mají jasnou strukturu, začátek, průběh, konec. Dají se plánovat stejně jako stavby. Dají se vykázat jako výsledky. Dají se rozdělit do položek, které působí technicky, a tedy „seriózně“. Péče se však do takového rámce nevejde, protože je to živý provoz. Nelze ji jednou postavit a mít ji už navždy hotovou. Musí se opakovaně živit, doplňovat, učit, stabilizovat. A měnit podle toho, jak je jí kde a pro koho, potřeba.

Jenže tím se z péče stává ideální oběť rozpočtové logiky. Když se škrtá, škrty míří tam, kde se dá předstírat, že se nic nestalo. U péče se dá dlouho říkat, že „to nějak lidé zvládnou“. V rodinách, ve službách, v nočním tichu hasičské stanice. Výsledkem je přesně to, co popisuje moje kamarádka Jana. Systém se tváří funkčně, jenže cenu za jeho fungování platí lidé, co v něm pracují, svým vlastním tělem. Svým vlastním životem. A kolik za to dostávají jako plat?

A to je moment, kdy se z ekonomiky stává vztahová otázka. Jestliže stát dlouhodobě staví svůj výkon na totálním vyhoření pečujících, není to jen finanční problém. Je to problém morální, zdravotní, demografický, ale i strategický. A společnost, která vyčerpá své pečující, vyčerpá nakonec sama sebe.

Je lákavé říct, že to vyřeší nové technologie. Automatizace, digitalizace, chytré systémy, umělá inteligence. AI humanoidní roboti, co si v „důchoďáku“ povídají s opuštěnými seniory. Ano, mohou pomoci. Mohou zkrátit čas na administrativu, lépe naplánovat kapacity, podpořit komunikaci mezi službami, zefektivnit logistiku. Ale péče není logistika. Péče je vztah člověka s člověkem. A tam AI robot lidské srdce prostě nenahradí.

Technologie umí přenášet informace. Neumí nahradit přítomnost emocí. Umí měřit, ne vždy umí chápat. Umí doporučit postup, ne vždy umí nést odpovědnost. A už vůbec neumí ten malý detail, který drží naši lidskost pohromadě. Dotek ruky, když má někdo strach. Tiché objetí „jsem tady“, když mám pocit, že na mě všechno spadlo.

Pokud tedy mluvíme o čipech a betonu, je fér říct jednu věc nahlas. Jakákoliv technologie a infrastruktura dávají smysl jen tehdy, když podporují živé lidi a jejich existenci. Když se stanou náhražkou péče, vznikne svět, který je moderní jen na povrchu, ale uvnitř je prázdný a opuštěný.

V ekonomice se často přetřásá otázka řízení. Jak by vypadalo vedení státu, kdyby se dívalo na společnost jako na živý organismus, nikoliv jako na část koncernu Agrofert či SynBiol? Kdyby prioritou nebyl jen výkon, ale také regenerace? Kdyby se politika třeba přestala tvářit, že lidská energie je nekonečná surovina?

Bio-leadership, v tomhle pojetí, není měkká disciplína pro citlivé duše. Je to tvrdá strategie přežití. Znamená řídit s vědomím limitů všech kolem sebe. Znamená chránit zdroje, které se obnovují pomalu, chránit důvěru, zdraví, vztahy, kompetence, a konec konců doma i stabilitu rodin.

Znamená chápat, že když se vyčerpá pečující sektor, vyčerpá se v návaznosti i školství, zdravotnictví, i pracovní trh, ale hlavně pocit bezpečí. A bezpečí není jen otázka otázkou mých osobních pocitů, ale i otázka toho, zda jsou mí blízcí doma všichni v pořádku.

V praxi by to znamenalo několik posunů. Péče by se přestala chápat jako výdaj, který se „nějak zajistí“, a začala by se chápat jako infrastruktura, kterou je nutné udržovat v plné kapacitě. Stejně jako silnice. Jenže tady jde o silnice, po kterých chodí lidské duše.

Jedna z nejpraktičtějších cest, jak dostat péči z mlhy zase na světlo, je měřit to, co opravdu bolí, a zároveň to, co opravdu pomáhá. Ne proto, abychom z péče udělali excel. Ale proto, abychom konečně přestali hrát hru „že to není potřeba, protože to není tak moc vidět“.

Měřit lze kapacity služeb a čekací doby. Měřit lze fluktuaci zaměstnanců a nemocnost. Měřit lze míru vyčerpání a dostupnost supervize. Měřit lze dostupnost odlehčovacích služeb pro rodiny. Měřit lze regionální nerovnosti, protože péče se často stává loterií podle adresy. A měřit lze i dopady na ekonomiku, protože když rodina dlouhodobě nemá oporu, klesá zaměstnanost, roste tlak na zdravotnictví, zhoršuje se vzdělávací trajektorie dětí.

Jakmile se tato měření začnou dělat poctivě, stane se jedna věc. Péče přestane být „pocit“. Stane se strategickou oblastí. A s tím se změní i debata. Přestane to být boj o soucit a poslání pár korun potřebným v době před vánoci. Začne to být otázka zodpovědnosti. A měla by se setsakra rychle promítnout do politiky.

Ale zkuste být zodpovědným politikem, když je vám 71 let, chcete nobelovku za mír stejně jako, když chce 7 leté dítě ukrást jinému dítěti bábovku na pískovišti. V každé společnosti existuje pokušení žít z toho, co je zadarmo. Péče často vypadá jako zadarmo, protože přichází v podobě lásky, rodiny, povinnosti, profesní etiky. Jenže zadarmo není. Jen se její cena platí jinou měnou. Časem, zdravím, spánkem, nervy, životem.

Dospělost znamená přestat tuto cenu schovávat pryč z ekonomiky do soukromí. Znamená přiznat, že péče je kolektivní infrastruktura potřebná pro veškerý chod společnosti. Dospět k rozhodnutí. Dospělost není o věku. Je o rozhodnutí se vnímat to, co je potřeba.

Musím uznat, že i když nedokonaný pokus, byla „obamacare“ výborným počinem. Proč? Inu, protože kolektivní infrastruktura se buduje vědomě. Ne nadějí, že to někdo „nějak snese“ nebo zaplatí. Ne potleskem. Byla rozhodnutím, které vnímalo budoucnost.

Chci trochu zpochybnit návyky, který máme všichni, a které jsou pohodlné. Péče je důležitá právě tím, že je vidět všude a zároveň nikde. Je v kuchyních, na chodbách domovů důchodců, v čekárnách nemocnic, v nočních službách hasičů, v tichých ranních rozhodnutích učitelek v „mateřinkách“, co dnes budou s dětmi dělat. Akorát je nikdo nefotí na instagram. A přesto na ní stojí celá moderní společnost.

Čtyřiadvacet hodin bez péče by nebylo romantické prozření. Byla by to sakra tvrdá lekce. Ale možná by to bylo i osvobozující. Protože by se konečně ukázalo, kdo vlastně drží tenhle svět pohromadě.