Na větrník za humny si zvykneme, na AI v telefonu ne. Rozhoduje, kdo se nás zeptal

V Dětřichově na Svitavsku rozhodl o budoucnosti obce jediný procentní bod. Pro další spolupráci s investorem větrných elektráren zde hlasovalo 50,5 procenta voličů, proti bylo 49,5. Ze dvaceti obcí, které se v říjnových referendech ptaly na větrníky, to byla jediná, kde se další výstavbě řeklo ano. Byla to také jediná obec, která už měla s investorem podepsanou smlouvu a vyjednaný podíl z provozu.

Teď jiná scéna, kterou zná skoro každý. Ráno otevřete poštu a někde dole v rohu svítí to nové tlačítko s nabídkou, že vám umělá inteligence shrne e-mail. Nikdo se vás neptal, jestli ho chcete, a v nastavení ho napoprvé nenajdete. Zavřete ho a druhý den je tam znovu.

Obě scény spojuje otázka, kterou si teď kladou sociologové, filozofové i novináři. Proč si na jednu technologii zvykáme a druhou odmítáme tím víc, čím častěji ji máme na očích. A přitom odpověď možná vůbec neleží v technologii.

📊 Sociální geograf Bohumil Frantál z Ústavu geoniky Akademie věd ČR prošel všech 71 referend o větrných elektrárnách z let 2006 až 2025. V 60 procentech obcí lidé hlasovali proti, ve 40 procentech pro. Za touto statistickou analýzou se ale skrývá ostrý rozdíl, který mě nutí se ponořit do tohoto tématu dál. Kde už totiž v okruhu dvaceti kilometrů nějaké větrníky stály, hlasovaly pro další výstavbu zhruba dvě třetiny voličů. Kde žádný nestál, bylo 80 procent proti.

Frantál to vysvětluje efektem familiarizace. Lidé, kteří s elektrárnami žijí, je začnou brát jako běžnou součást krajiny a přestanou se bát dopadů, o kterých slýchali, protože vidí, co z toho obec (oni sami) má. Druhé zjištění je méně nápadné, a přesto pro tento text důležitější. Když referendum kladlo konkrétní otázku s počtem stožárů a penězi pro obec, dopadalo přibližně 70 ku 30 ve prospěch elektráren. Obecná otázka, jestli se na katastru smějí stavět větrníky, dávala výsledek opačný.

Referendum přitom neodráží názor celé obce. Účast se pohybuje od zhruba třetiny voličů do čtyř pětin, a když přijde málo lidí, mají navrch odpůrci, protože chodí spolehlivěji. Frantálův tým dříve na Svitavsku dělal reprezentativní průzkum, který vyšel pro elektrárny, a tři ze čtyř tamních obcí je přesto v referendu odmítly. Celostátní průzkumy také dlouhodobě ukazují, že elektrárnu i nedaleko bydliště by přijalo 55 až 60 procent lidí.

🧭 Psychologie má pro zvykání jméno. Sociální psycholog Robert Zajonc popsal efekt pouhého vystavení: čím častěji něco vidíme, tím víc to máme rádi, jednoduše proto, že je to známé. Psycholog Robert Bornstein později shrnul přes dvě stě experimentů a našel dvě podmínky. Efekt je nejsilnější, když si opakování skoro neuvědomujeme. A když se opakuje dál, přijde nuda, obliba dosáhne vrcholu a začne klesat.

Větrník splňuje první podmínku. Postaví se jednou, pak stojí a točí se. Po pár letech splyne s obzorem jako silo nebo vysílač. Tlačítko AI v poště, v textovém editoru, ve vyhledávači i v bankovní aplikaci ji nesplní nikdy. Pokaždé se ohlásí, pokaždé něco nabízí a pokaždé si ho všimneme. Kdyby se nám kostel na návsi každé ráno posunul o metr, taky bychom si na to zřejmě nezvykli.

Bylo by ale nepoctivé tvrdit, že u větrníků zvykání funguje vždycky. Výzkumníci, jejichž studii vydal Norský statistický úřad, porovnali lidi, kteří mají větrníky v okolí, s těmi, kdo je nemají. Zkušenost s nimi přijetí naopak snížila. Autoři sami upozorňují, že se výsledky podobných studií rozcházejí podle toho, jaké dopady kdo měří. Zvykání tedy není přírodní zákon. Je to možnost, která se otevře jen za určitých podmínek. Zbývá ale otázka, za jakých.

🤖 U umělé inteligence vypadá tento obraz jakoby zrcadlově obrácený. Podle Pew Research Center používá chatboty asi polovina dospělých Američanů, a z toho zhruba čtvrtina každý den. Ve stejném průzkumu ale víc lidí čeká, že AI bude mít negativní dopad na ně i na společnost, než ten pozitivní. Když se agentura Gallup zeptala, zda by lidé chtěli v okolí datové centrum pro umělou inteligenci, bylo proti 71 procent. Proti jaderné elektrárně v sousedství bylo 53 procent.

Časopis MIT Technology Review popsal tenhle paradox jako vztah lásky a nenávisti. Novinář Will Douglas Heaven připouští, že s častějším používáním může odpor růst, a ukazuje na části světa, kde je AI nejrozšířenější a lidé nejpesimističtější. Jde ovšem o souvislost mezi celými regiony, ne o důkaz, že by konkrétního člověka používání AI boota tolik otrávilo. Heaven sám dochází k jinému výkladu. Lidem podle něj vadí hlavně neúnavná snaha firem tlačit technologii do všeho, co jde.

Psychologie přidává ještě jedno vysvětlení. Výzkumníci Berkeley Dietvorst, Joseph Simmons a Cade Massey popsali takzvanou averzi vůči algoritmům. Lidé přestávají algoritmus používat, jakmile ho uvidí chybovat, i když je v průměru přesnější než oni. Kdo s AI pracuje denně, vidí i všechny její vymyšlené citace a sebevědomé omyly. Známost prostředí tu nepřináší klid. Přináší naopak seznam důvodů k opatrnosti.

🔑 A teď to podstatné. Když se obě technologie položí vedle sebe, nejvíc se neliší v tom, co umějí. Liší se v tom, kdo o nich rozhodl.

První rozdíl je souhlas na začátku stavby projektu. Studie z amerického Michiganu se dvakrát ptala 520 lidí žijících u nového větrného parku, jak ho vnímají. Rozdělili se do dvou skupin podle jediné věci. Kdo považoval plánování za férové, viděl víc přínosů. Kdo ho vnímal jako nespravedlivé, slyšel víc hluku a viděl víc škod na krajině, zdraví i cenách domů. Stejné stožáry daly dvě různé zkušenosti. Dětřichov, kde smlouva předcházela hlasování, do toho obrazu zapadá.

Druhý rozdíl je konkrétnost. Otázka s počtem stožárů a částkou pro obec dává člověku něco, o čem může skutečně rozhodnout. Obecná představa, že tu někde něco vyroste, nechává prostor strachu. U umělé inteligence dostáváme skoro výhradně tu druhou verzi. Slyšíme, že změní všechno, ale málokdo nám řekne, co přesně udělá s naší poštou, našimi daty a naší prací.

Třetí rozdíl je kontrola. Podle Pew Research Center má 57 procent Američanů pocit, že nemá žádnou nebo skoro žádnou kontrolu nad tím, jestli se AI v jejich životě používá, a 61 procent by chtělo víc. Dietvorstův tým přitom ukázal, jak málo stačí. Lidé byli ochotni nedokonalý algoritmus používat, když mohli jeho výsledek upravit, a to i o malý kousek. Nepotřebovali velkou moc. Potřebovali páku.

Sociální psychologie zná pro opačnou situaci pojem reaktance. Psycholog Jack Brehm jím popsal odpor, který v nás vzniká, když nám někdo ubírá svobodu volby. Snažíme se ji získat zpátky, často tím, že odmítneme právě to, co se nám nabízí. Tlačítko, které nejde vypnout, je pro reaktanci ideální spoušť.

💬 Možná máte v rodině nebo v sousedství někoho, kdo nevěří větrníkům, umělé inteligenci, nebo obojímu. Přesvědčovat ho čísly většinou nezabírá, protože jeho nedůvěra nevychází z nedostatku dat. Vychází z pocitu, že se ho nikdo neptal. A ten pocit je podle výzkumu oprávněný signál, žádná chyba v myšlení.

Víc než argumenty pomáhají otázky. Ptal se tě někdo, než to začalo? Víš přesně, co by vzniklo a co z toho budeš mít ty? A co bys potřeboval mít v ruce, abys mohl s klidným svědomím říct ano, nebo ne? Fungují u stožáru za vsí stejně jako u chatbota v telefonu. Pomůžou rozlišit, jestli druhý odmítá technologii samotnou, nebo způsob, jakým mu byla naservírována.

Možná se při tom ukáže, že se shodnete víc, než jste čekali. Skeptik nemusí chtít svět bez umělé inteligence. Může chtít jen tlačítko, díky kterému jde vypnout.

Zvykání si je tichý, pomalý proces. Funguje skvěle u věcí, které jednou přijmeme do života a ony nás pak nechají na pokoji. Jenže umělá inteligence nás na pokoji nenechává. A právě proto s ní nikdy nesplyneme, dokud nebudeme mít pocit, že jsme to byli my sami, kdo jí tehdy dobrovolně otevřel dveře.

Větrná turbína za humny i digitální asistent v telefonu mohou být skvělými pomocníky. Zásadní rozdíl je však v tom, kdo z nás drží ruku na vypínači.

Až příště na obrazovce narazíte na novou funkci nebo tlačítko, o které jste nestáli, na vteřinu se zastavte. Co ve vás blikne jako první? Zvědavost, nebo spíš lehké podráždění? A ruku na srdce – kde všude ve svém vlastním životě byste umělé inteligenci řekli upřímné ano, kdyby se vás na to konečně někdo opravdu zeptal?