Článek
David a Goliáš. Ten příběh všichni dobře znáte.
Pamatuji si dobře rok 1968. Vzpomínám na holky, kluky, dospělé – jedním slovem na lidi, kteří tehdy umírali před tanky. Pamatuji si i rok 1989. Lidé chtěli něco změnit a opravdu to změnili.
Včera jsem viděla na videu šestnáctiletého studenta, do kterého se „Goliáš Jindra“ pustil slovně tak tvrdě, až prskal okolo sebe. Ten chlapec jen obhajoval své názory.
„Goliáš“ se do něj opřel a křičel na něj. Chlapec ale nepolevil, své názory si obhájil, i když mu občas chyběla slova. Pro mě byl v tu chvíli ten kluk „David“, jen v kapse neměl ten pomyslný prak.
Mám pro toho chlapce vzkaz: Obstál jsi v boji proti „Goliášovi“. Máš celý život před sebou. Můžeš se jednou stát kosmonautem, prezidentem nebo kýmkoliv poctivým. Drž se svých názorů a braň je. Nevadí ani to, když je věkem někdy změníš. Ale stůj si za svým názorem. Pro mě jsi hrdina. Tak to cítím.
A „Goliášovi“ posílám vzkaz. Je snadné a rychlé pouštět se do kluka. Pusťte se do mě, staré báby! Já budu vaším rovnocenným soupeřem. A věřte tomu, že mě slovy neuřvete.
Takové lidi za celý svůj život dobře znám. Když mě nedostali na kolena ani komunisti, tak s vámi si slovně pohraju rychle. Rozcupuji vás svými slovy na hadry. Fyzickou facku mi relativně dát můžete, ale tu slovní ne. Nedokážete uřvat starou bábu.
Jen srab se pouští do slabších. A na mě tedy nemáte!
