Článek
Ležela na zemi, nic nevnímala, neviděla. Jen její ústa občas zašeptala slovo: „Aster“. Srdce pomalu odtikávalo čas jako metronom odpočítávající končící život. Bolest už necítila, jen pod zavřenými víčky probíhaly rychle poslední vteřiny.
Výkřiky vojáků těsně před výbuchem: „Aster. Aster!“ Prudké záblesky světel. Nářek lidí i dětí. Nemusela tam být, ale chtěla tam být. Ukázat lidem, že takhle dál už to nejde. Že nebezpečí války nikdy není daleko.
Její srdce se začalo zadrhávat tak, jako budíku se to stává, když mu dochází energie baterek. Ale pohled pod očními víčky se jí najednou změnil. Bohyně Astraia k ní vztáhla ruku: „Neboj se, vezmu tě s sebou ke hvězdám“.
Starořecká bohyně Astraia, zářící, čistá bytost s křídly ze světla. Poslední bohyně, která žila s lidmi na Zemi v dávných dobách, kdy ještě nikdo neznal zbraně a svět byl plný bezpečí. Utekla před hrůzou válek, stala se souhvězdím Panny a nechala nás napospas našim vynalezeným zbraním.
Když Astraia shlížela z nočního nebe dolů na spálenou Zemi, pohled na trpící lidi jí zlomil srdce a rozplakala se. Její slzy padaly dolů. Tam, kam hvězdné slzy dopadly, vykvetly první astry, jako připomínka čistoty uprostřed lidského válečného bahna.
Teď bohyně vidí její poslední vteřiny a pláče. Dívá se na Zem, na zničený svět, ze kterého ona podávala svědectví, a z jejích očí padají slzy. Fialové a bílé astry vykvétají.
Nemá už strach. Bohyně jí ukázala budoucnost, naději. Vidí svět bez spálené země. V klidu hrající si děti. Na loukách kvetou květy, které přetékají jeden přes druhý v dírách po bombách, raketách, granátech.
Ještě jednou její ústa zašeptala slovo Aster. Životní čára se zavřela. Oči se otevřely, rty se nadějí usmály. Je smířená.
Cítila, jak ji Astraia bere za ruku a zvedá ji nahoru ke hvězdám, kam už žádná válečná raketa nikdy nedoletí. Nechala své unavené tělo daleko pod sebou.
Její poslední reportáž není o smrti, ale o životě. Staré proroctví nelhalo – bohyně Astraia se jednou vrátí. Až lidé přestanou nenávidět, bojovat a odloží zbraně.
Ne, její smrt nebyla zbytečná. Je na nás nezapomenout. Na všechny humanitární pracovníky a reportéry. Bez nich bychom neměli představu o hrůze války.
Zanechala nám zde naději. Že z popela války vyrostou květiny a rány se zahojí. A na nás je, abychom této naději, stejně jako ona, uvěřili.
