Článek
Na hřbitov už roky nechodím. Ne, že bych nechodila ráda. Jen se chráním před silnými emocemi. Vzpomínám o Dušičkách doma u stolku, kde v noci píšu. Svítí mi malá lampička a plamínek zapálené svíčky.
Dívám se na jiřinky, které miloval můj tatínek, a astry pro moji maminku. Mám ve váze poslední květy růží a letos dokonce i malá poupátka. Ta mi připomínají moje dětství, kdy všichni moji blízcí byli ještě vedle mě.
Celý život se setkávám se smrtí. Dnes jsem s ní smířená. Ale v dětství jsem smrt vůbec nechápala.
Moje první setkání bylo hrubé, ubíjející. Byla jsem u své kamarádky a přišla její máma se slovy: „Ty se tady směješ a babička ti právě umřela!“ Jak ta slova pochopit? Vždyť jsem ráno u babičky byla.
Druhé setkání nebylo o nic lepší. Šla jsem v neděli na návštěvu do nemocnice za druhou babičkou, tak jako den předtím. Vrátná na moje slova: „Jdu na návštěvu za babičkou,“ vypálila bez varování na mladou holku: „Jó, ta umřela!“ Jen tak to řekla.
O tatínkovi jsem už v článcích psala, ráno na Prvního máje se prostě neprobudil.
Ale moje nejhorší setkání se smrtí bylo v nemocnici, kde jsem s prasklou cévou v mozkových plenách ležela bez pohnutí šest týdnů. Doma jsem měla malého syna, o kterého jsem se od jeho narození hrozně bála. On je to miminko z inkubátoru, o kterém jsem psala v článku: „Stála jsem nad inkubátorem a neměla ani slzy…“
Do pokoje v nemocnici vedle mé postele přivezli starší paní. Takovou krásnou, s noblesou, ale smutnou. Celé noci jsme si povídaly. Já o svém synovi a ona o svém. A ať jsme si povídaly třeba o knížkách, vždy se hovor stočil na naše syny.
Teprve po pár nocích mi ta paní řekla: „Můj syn měl v ten den mít promoci. Všechno jsem mu nachystala. Vykartáčovala jsem mu oblek, přeleštila boty, přinesla vyžehlenou košili a připravila kravatu. Udělala jsem mu snídani, kterou měl rád, a šla ho probudit. Myslela jsem si, že zaspal. Našla jsem ho v posteli mrtvého.“
To mě tak silně zasáhlo, že tu paní vidím před očima dodnes. A vždy, když můj syn něco provedl, nedařilo se mu ve škole, nebo prskal vzteky v pubertě – v podstatě ještě dnes, když je mu padesát roků – pokaždé si vzpomenu na tu paní a její smutek. Cítím to tak celý život. Protože pro mě je nejhorší, když máma nebo táta přežije své vlastní děti.
Mám úctu ke všem, kteří nám odešli. Ano, nejsou teď už s námi. Ale vlastně jsou. Jsou právě v těch našich vzpomínkách. Jsou tady s námi, jen jinak a napořád.
Přemýšlím o tom, jak tenká je niť mezi životem a smrtí. Dušičky jsou o nezapomínání. O chvíli, kdy se zastavíme a poděkujeme.
Děkuji vám, že i dnes vzpomínáte se mnou.
Sychravo je, přichází tma, cítím tíhu života, jsem smutná.
Zapaluji svíčku. Růžičky dávám na stůl.
Nepláču. Nezapomínám.
Ve vzpomínkách se usmívám.
