Článek
Po roce 1989 jsem se nemusela bát, že mi někoho blízkého popraví, zavřou, vyženou, zlikvidují tajně.
V roce 1968 umírali před tanky kamarádi, dospělí, prostě lidi.
Já jsem konečně po 17. listopadu 89 mohla nahlas říct, co si myslím, co chci anebo jak bych chtěla jednou žít. Každý večer jsem jako jiní měla v okně zapálenou svíčku. Těšila jsem se na novou dobu. Litovala jsem, že se můj tatínek toho nedožil.
Ta euforie, to vzpřímení zad lidí jakéhokoliv věku, byla přímo hmatatelná. Věřili jsme v budoucnost našich dětí a vnuků.
První vlády byly s námi, chápaly nás, obyčejné lidi. Nerozdělovaly nás, nesoudily. Byli jsme pro ně lidi, kteří chtějí víc. Chtějí se svobodně a demokraticky vyjádřit. Klidně jsme mohli každý mít jiný názor.
Dnes mi připadá, že jsem pozdějšími vládami byla zneužita. Ať už to byly vlády jakékoliv barvy. Jen chtěly, abych jim věřila a nepřemýšlela o tom, jak to se mnou vůbec myslí.
Politika se stala jen soupeřením o moc, o hamtání výdobytků, o získání vyšší moci. Neházím všechny politiky do jednoho pytle. Ale těch keců, co jsem za ty roky slyšela o pomoci nám lidem. Těch slibů, jak dobře se budeme mít. A pořád dokola a dokola.
A já si dnes říkám, jestli to někdy mysleli politici s námi poctivě. Jestli o nás, obyčejné lidi, měli zájem i po volbách. Jestli opravdu pro nás udělali, co bylo v jejich silách. Jestli poslouchali naše i různé názory. Brali je v úvahu. Nebo nás jen rozdělovali.
Přála bych si oslavu 17. listopadu v pokoře a klidu, bez urážek a hanění. Jsme normální lidi. Můžeme mít různé názory, přemýšlet o nich bez násilí a v úctě k tomuto datu.
Protože jsme rodiny, sousedi, kamarádi i neznámí lidé. Ale každý z nás je člověk. V tom já vidím budoucnost, proto večer doma za oknem zapálím svíčku. Za všechny lidi, kteří byli, jsou a budou.
Tohle žádná jiná země neumí, jen my Češi. Jít s kytkou v ruce proti násilí a moci.
Jsem hrdý Čech, jsem člověk. Lidi mám ráda. Jen chci budoucnost bez válek pro naše děti a vnuky.
