Článek
Znáte mě z článků, nic o sobě netajím. Celý život jsem se o někoho starala. O syna, maminku schizofrenika, o tatínka, babičku, celou rodinu. Všechno jsem dokázala rychle zařídit, od lékařů po nákup. A najednou přišly silné deprese. Je to, jako když se vám v tu chvíli přetrhne životní péro.
A já jsem to ani nepoznala, hlava mi to nebrala. Neuměla jsem jíst, spát, číst, telefonovat. Ani najít v telefonu číslo. Zvonění mě lekalo, každé pípnutí SMS byl pro mě přicházející horor. Nic jsem nezvládala, žádné základní úkony. Při mytí vlasů se mi ruce klepaly, nemohla jsem ani najít šampon. Jen jsem se schovávala v posteli.
Všechno jsem v té době dělala špatně. Místo pár bylinek do čaje jsem do hrnku nasypala celou hrst, spálila si jazyk, dásně. Viděla jsem, jak mi v hrstech padají vlasy. Jen v mé mysli. Měla jsem psychosomatické bolesti, přitom každý rentgen, sono i rozbory krve byly v pořádku. Doktor to ani nemohl poznat, protože jsem mu neřekla: „Mám deprese,“ místo: „Bolí mě hlava.“
Moje hlava si se mnou dělala, co chtěla, už začala hledat způsob odchodu ze života. A já jsem se ani k tomuhle nedokázala dlouho přiznat. Potom jednou jsem kamarádce řekla: „Mám asi deprese.“ A to byl začátek mého boje. Dvakrát dobrovolný pobyt v Bohnicích.
A proč to píšu? Dnes v mých sedmdesáti plus letech vím, že se to může stát i silnému člověku. Psychika je křehká. Setkávám se se skupinami lidí s depresemi. Je nás opravdu hodně. Všichni se z toho nějakým způsobem snažíme dostat. Je to boj na dlouhou trať.
Já jsem dnes ráda, že žiju. Jsem aktivní, učím se v on-line kurzech psát. Píšu články na Seznam, četlo mě za čtyři měsíce víc jak 540 000 lidí. Vydala jsem v září první knihu a můj rukopis byl mezi 294 rukopisy v soutěži Román pro Frankfurt 2026. Rozhovor se mnou natočila Karolina Čiklová. Navíc jsem hrdě vedla svého syna k oltáři.
Tím vším se nechlubím. Jen mi to dělá radost, přináší mi to odvahu a sebevědomí. A o tohle všechno bych tenkrát přišla. Vím, že i dnes musím být opatrná.
Ale co mě nejvíc naplňuje, je říkat právě lidem, že jsem ráda, že dnes žiju. Vidím každé ráno přicházet den. Jsem dnes šťastná. Prožívám a budu prožívat každou vteřinu života. Vážit si jí.
Dnes je mi 70+, synovi 50, manželovi 80-.
A o tohle bych opravdu přišla.
