Článek
Minulý týden byla moje nálada na bodu mrazu. Nejen kvůli podzimnímu deštivému počasí. Dokonce jsem se bála, jestli na mě opět neútočí moje deprese. Navíc u nás doma řádí chřipka. A když má chlap – můj manžel – bebí, trpí s ním celá rodina. Samozřejmě nejvíc já.
Je to takové období ničeho. Zima přede mnou a těšení na Vánoce mě ještě nepopadlo. Cítila jsem se vyšeptalá, bez nálady. Můj humor se někam ztratil. Bála jsem se, jestli opět nepadám na depresivní dno. Dlouho se z toho budu zvedat. Ani prášek navíc mi nepomohl.
A včera večer přišel e-mail s odkazem na podcast, který se mnou natočili. Viděla a slyšela jsem sebe. Jak já jsem se při poslouchání konečně smála! Nic jsem si z natáčení rozhovoru nepamatovala. Celý měsíc jsem přemýšlela o tom, co jsem říkala, jak jsem vypadala. Jestli jsem ze sebe udělala ještě většího blázna, než jsem.
Byla jsem při poslechu překvapená. Rozhovor se mi líbí, i když jsem měla na hlavě kulicha. Karolína Čiklová mě úplně přirozeně celým rozhovorem provedla a mně je ctí, že si mě všimla. Povídaly jsme si o mé knize Tři v posteli, o tom, jaké to je svléknout se před lidmi donaha na papíře i o radosti ze života po sedmdesátce.
Dokázala jsem v rozhovoru všem poděkovat. Poděkovala jsem svým čtenářům i editorům Seznamu. Jak jsem hrdá na to, že mě čtete – mě, ve věku sedmdesát plus.
A vůbec mi nevadí, jestli jsem vypadala staře nebo koktala. Protože jsem byla upřímná, nic jsem nezatajila, nestydím se za nic. Ani za svůj nakřáplý hlas. Protože já mám zase díky vám humor, dobrou náladu. Navíc dnes svítí slunce.
K poslechu vás nenutím, ale bude mě to těšit. Smějte se se mnou, prosím.
Děkuji všem.
Lenka Wlasáková





