Článek
Před týdnem jsem natáčela svůj první rozhovor. Ráda zkouším nové věci, ale ta dvouhodinová příprava před samotným natáčením mi dala pořádně zabrat. Stěhovala jsem nábytek ze strany na stranu v mých 70+ letech. Otáčela jsem monitorem počítače do polohy naprosto neotočitelné, abych v té kameře vůbec byla vidět.
Myslím, že se mi to ve finále ani nepodařilo. Jsem tomu ráda. Kdyby totiž v obchodě prodávali nové ksichty, stála bych tam ve frontě. Moje tělo by chtělo restart a můj chraplavý hlas opravu.
Můj věčný boj s technikou snad ani nemusím zmiňovat. Jakmile má pračka víc čudlíků, neumím prát ani ponožky. Ale když jsem zvládla sama napsat knihu a na Seznamu četlo moje články přes 540 000 lidí včetně editorů, asi jsem trochu zpychla.
Dokonce jsem se na den rozhovoru dopředu těšila. Dokázala jsem sama do počítače stáhnout program Zoom, ale stejně jsem se pak při hovoru viděla jen na miniaturním obrázku. Modrý obdélníček dole v liště mi někam zmizel, tak jsem ho nakonec přestala hledat.
Potom to přišlo. Klikla jsem někam a viděla běžet malé drobné kolečko s časem 14:00. Jenže já jsem po tom předchozím stěhování nábytku byla utahaná jako stará mula.
Hodina natáčení rozhovoru nakonec uběhla jako voda. Povídání s Karolínou Čiklovou bylo milé a lehké. Jenže po skončení jsem si vůbec nic nepamatovala. Prý se tomu stavu říká stav flow. Jsem hrdý Čech. Já tomu říkám totální zatmění mého mozku.
Vím jen, že se mě Karolína ptala, jestli mi při psaní venku za stolkem v noci není zima. Odpověděla jsem, že ne. Zlaté staré jegrovo prádlo! I když dneska se tomu říká funkční. Že by to prádlo za mě jezdilo na kole?
S rozhovorem už nic neudělám. Zřejmě z něj budu hodně překvapená. A jestli jsem u toho měla učesanou ofinu, to už dneska vůbec neřeším.
Znáte mě z fotek, tak mě teď poznáte i po hlase. Alespoň v tom překvapení nezůstanu sama.
Za čtení vám i editorům Seznamu děkuji.
