Článek
Když jsem šla poprvé do práce před takřka šedesáti lety, byla doba temná. Nenáviděli jsme ji takřka všichni, až na pár těch komunistických mocných obrů.
Já jsem tehdy po škole znala jen velké nic. Přesto se starší kolegyně okolo mě seběhly a každá mě něco z praxe naučila. Řekla bych, že dnes už to tak v práci nechodí. Často vítězí ten silnější.
Už čtyři měsíce píšu články na Seznam Médium. Moje texty četlo 540 000 lidí. Vědí o mně téměř všechno. Píšu syrové a autentické příběhy ze svého života. A nejen čtenáři, ale i editoři dnes vědí, že jsem prožila dvě těžké deprese a skončila dvakrát na léčení v Bohnicích.
Ono je velmi rychlé a snadné se zbláznit nebo vyhořet. Ale dostat se z toho trvá hodně, hodně dlouho.
Právě proto pod svými články nepovoluji diskuse. Nevadila by mi konstruktivní kritika či jiný názor. S tím bych dokázala pracovat, poučit se z toho.
Když ale čtu na sítích některé komentáře, vidím rozdělenou společnost. I k tomu bych se dokázala postavit. Co ale nechápu, je když někdo bezmyšlenkovitě použije jedovaté sliny. Jen tak, aby ublížil, a vůbec se to přitom netýká obsahu článku. Je to jen takové špinavé odplivnutí nad ostatními.
Přesně takový sžíravý komentář by mě mohl dostat zpátky na dno. Proto diskuse nepovoluji, přestože věřím, že moji čtenáři by mi neublížili.
Ono, já se můžu na zahradě se sousedem pohádat. Nemusí se mi líbit jeho listí, co padá ke mně. Jemu zase může vadit, že moje kopřivy prorůstají plotem. Ale rozhodně vím, že když mě soused uvidí bezmocně ležet na zemi, ten plot přeskočí, aby mi pomohl. A já bych udělala to samé pro něj.
Tak kdo si s námi tak pohrává, že je svět najednou rozdělený na lidi, kteří vás políbí, a ty, kteří vás poplivou? Přinesla nám to ta rychlá digitální doba, nebo se to prostě někomu hodí do krámu?
My obyčejní lidé si přece umíme pomáhat. Víme, co je strach a hrůza. Dokážeme mezi sebou vybrat miliony na nemocné a potřebné lidi, na záplavy a jiné.
A tohle dělají i naše děti, naši vnuci a další mladí lidé.
Tohle všechno jsem si uvědomila, když se mnou před týdnem natáčela Karolina Čiklová můj první podcast. Ptala se mě, jak vlastně vnímám dnešní rychlou dobu.
Odpověděla jsem: „Ano, je na mě rychlá. Ale já mám paradoxně nejvíc kamarádů právě ve věku od dvaceti do padesáti let. Mně je přitom přes sedmdesát, mám za sebou celý život. A přesto se s těmi mladými dokážeme spolu bavit, smát se, přemýšlet a mít odlišné názory.“
Tak to cítím já. Přála bych si společnost lidí s různými názory, nad kterými se člověk může v klidu zamyslet. Vždyť vím, že i já se můžu plést. Ale tu slovní facku, to špinavé poplivání – to ne!
Přece jako lidé dokážeme odlišit polibek od poplivání. Jde tu o naše děti, vnuky a ostatní mladé. My jsme je vychovali dobře. Myslím, že my obyčejní, normální lidé se na tom shodneme.
Ale co ti nahoře, ti „nadlidé“? To fakt nevím.
