Článek
Když zemřel předčasně můj tatínek dva roky po mé svatbě, neměla jsem ani sílu jezdit roky do jeho rodného města. Dřív jsem ráda chodila na místní hřbitov jen tak se procházet. To ticho, vysoké stromy, staré zaprášené náhrobky, to bylo pro mě takové tajemno. Na každém náhrobku malý obrázek člověka, který už není. Cítila jsem k těm lidem hmatatelnou úctu. Některé jsem i znala.
Vždy jsem se zastavila u malého náhrobku. Fotka na něm byla už zašlá a pod ní malý andělíček. Byl to hrob sestry mojí maminky, která zemřela v deseti letech na banální horečku, a babička o své holčičce nikdy nemluvila. Vždy jsem si představovala, jaká asi byla, jestli byla krásná jako moje maminka.
Myslela jsem na staré rituály. Naši předkové věřili, že v noci z prvního na druhého listopadu duše na chvíli opouštějí očistec a vracejí se na svět. Peklo se pro ně speciální pečivo tvarované do podoby preclíků či housek, kterému se říkalo „dušičky“ nebo „kosti svatých“. Rozdávalo se chudým, aby se za mrtvé modlili. Lidé také věřili, že vracející se duše jsou unavené a popálené, a proto plnily lampy místo oleje rozpuštěným máslem. Chtěli, aby si duše jejich blízkých mohly své rány ochladit a ulevit si od bolesti.
Můj tatínek na hřbitov rád nechodil. Vracel se vždy se smutkem a vzpomínkou na svoji maminku, která zemřela brzy. On ji moc miloval. Teprve loni, v mých 70+ letech, jsem dokázala otevřít tatínkovu služební diplomatku. Místo spisů a medailí tam byly jen fotky a malá černá kabelka jeho maminky. Jediná, kterou měla. A tatínek ji celou dobu měl u sebe, tolik roků nezapomínání.
Já na hřbitov už roky nechodím. Ne, že bych nechtěla, ale vyhýbám se silným emocím. Vzpomínám při psaní svých článků na Seznamu. Už 530 000 lidí vidělo fotku mého tatínka, maminky, rodiny. Z toho jsem dnes šťastná. Děkuji Vám, moji čtenáři, že vzpomínáte se mnou. Děkuji i editorům Seznamu, vidí naše fotky jako první.
Na Dušičky ve velké úctě k zemřelým zapálím venku u stolku, kde v noci píšu, svíčku. Na zahradě natrhám jiřinky, které měl tatínek rád, a astry pro moji maminku. Možná, že ještě najdu nějakou růžičku, kterou máme rádi všichni. Posedím nad kafem a budou vzpomínat. Budu si myslet, že jsem právě v dětství alespoň ještě na malou chvilku a moji blízcí budou vedle mě.
Dodnes cítím vůni sladkostí z babiččina starého kredence, hmatám křehkost duše mojí maminky, tatínkovo pohlazení. Za zavřenýma očima vidím dědu v montérkách a druhou babičku s bílým límečkem na šatech. Nepláču, jsou tady se mnou. Jen jinak, ale napořád.
