Romantika a svoboda řidiče kamionu. Minulost, nebo svět teprve čekající na objevení?

Při pohledu na úvodní fotku vás napadne, že by to bylo určitě pěkné, ale reálný svět tomu vůbec neodpovídá a zvlášť ne ten v současné Evropě. Sám jsem do toho okolního světa zabředl až po kolena a možná právě proto píši dnes tento článek, který jsem prošpikoval obrázky ženy – řidičky kamionu, která spí u svého vozu na břehu jezera kdesi ve Skandinávii.

Proč? Nechme na chvíli stranou fakt, že se ženy chlapům líbí. Ony se líbí i ženám, ale o to tu dnes nejde. Podívejte se na obrázky podrobně a popište sami sobě, jaký z nich máte pocit a co vlastně vidíte a vnímáte.

Já bych je charakterizoval slovy krása, příroda, svoboda. Žena ztělesňuje krásu, kamion svobodu a příroda to celé propojuje a zrcadlí. Někdo kdysi řekl: „Kamion je láska, droga a prokletí.“ Ale obrázcích je ještě jeden aspekt, který jsem se snažil vystihnout. Tím je ticho. Ticho lidských myslí, shonu a všudypřítomné techniky.

Ještě, než se vaše myšlenky přenesou do představy, že ji tam beztak někdo v noci znásilní a kamion ukradne, zkuste vnímat pouze tu přítomnost a intimitu, která z fotky sálá. Jde o intimitu jak tělesnou, tak duševní. Je tam odevzdání se a harmonie. A vůbec nezáleží na tom, že za nedlouho přijde bouřka, holka nastydne a zbytek týdne stráví v kabině s kapesníkem u nosu. Příště to zkusí udělat znovu. Proč?

Protože jí jde o to znovu prožívat něco, co jsme kolektivně kamsi zahodili a zašlapali v naší honbě za větrem. Totiž to samotné prožívání jsme zahodili. Zahodili jsme schopnost přinášet do naší činnosti krásu a vědomí. A tak se i hodně profesí proměnilo v jakousi šedou rutinu, kterou děláme téměř automaticky, a tudíž bez prožitků. Nedovolíme si relax, protože ztráta koncentrace na cíl se dnes nepromíjí. Stále se za něčím honíme a jsme honěni, což řidiči kamionů velmi dobře znají, a přitom si nedovolíme tu nejzákladnější vlastnost, kterou máme – schopnost prožitku. To odbývání se rutinou považujeme za běžné, a tak nějak jsme si na to zvykli. Hledat magické okamžiky života stojí moc energie a času, třebaže číhají všude kolem nás, a hlavně v nás samotných, jen někde hodně dole pod tím nánosem moderní doby.

Přiznám se, že na hlavní myšlenku tohoto článku mě přivedl kamarád a zároveň obchodní partner naší firmy, se kterým jsem byl na krátké služební cestě. Do těch míst občas zavítá a má je perfektně zmapovaná. Tady mají vynikající pečivo, támhle skvěle vaří, v tomto baru točí výborné pivo, Bernard mimochodem. Přes den se věnuje práci a potom netráví čas na hotelu, ale razí ven mezi lidi objevovat zajímavá místa. Řidiči to tak často nemívají, a tak žijí jaksi pouze napůl. Často neopustí ani na krátkou chvíli perimetr svého kamionu. Přitom tam venku je toho spousta, co jen čeká na objevení.

Co je to za nápad, lehnout si večer na deku u jezera, když mám pohodlnou kabinu tahače, kde se zamknu, v devět večer zatáhnu závěsy, a v osm ráno je zase rozhrnu. Stejně tak, jako každý den, už několik let. I u tak náročné práce, kterou práce řidiče nepochybně je, je třeba si najít čas na prožití něčeho vzácnějšího a kvalitnějšího.

Dnešní přeplněná parkoviště jsou spíš přesným odrazem toho druhého. Všude smetí, divní lidé a kamioňáci většinou zavřeni ve svých kabinách, protože venku není nic, co by stálo minimálně za pohled. Copak to je nějaký život? Je jasné, že si nelze příliš vybírat. Parkovišť je pomálu a většina je ráda alespoň za to, které na ně zbude. Takže se zdá, že vlastně píši o ničem, protože je to sice krásná, ale v evropských podmínkách, až na některé okrajové země, nereálná pohádka.

Kdo to ale změnil? Kdo udělal ze svobodné a romantické profese šedou rutinu a téměř otrockou práci? Lze samozřejmě říci, že systém. Firmy potřebují vydělat a tomu se vše podřizuje. Vše se víc sleduje a omezuje. Řidič dostává pouze příkazy a instrukce. Ty doby, kdy se šoféři sešli na parkovišti, každý dal něco ze zásob a společně se grilovalo a popíjelo, jsou dávno pryč. Cizinci se mezi sebou už moc nebaví, zatímco dříve to bylo téměř povinností. A nemusíme se balamutit, tento trend nevraživosti se promítá do všech profesí a vlastně i do našich životů.

Pro některé z vás je článek asi zklamáním, protože pláče nad rozlitým mlékem a nenabízí žádné řešení. Jenže to řešení nelze nalézt tam venku v tom vnějším světě. My tvoříme svět. To není ohrané ezoterické klišé, je to fakt, o kterým se lze snadno přesvědčit.

Romantické a plné prožitků není něco tam venku, ten náboj tomu dáváme my. My to činíme romantickým, protože při tom prožíváme harmonii a pocit svobody. Chceme-li opět prožívat naplno, je třeba vkládat harmonii do všech činností, které děláme. Zní to jako moudré řeči z kurzu osobního rozvoje, ale nejde o slova. Vše si lze jednoduše vyzkoušet i na těch nejtriviálnějších a nejnudnějších denních činnostech. Do všeho lze promítnout naše vědomí a přítomnost. Tím to postoupí na vyšší úroveň a harmonie a vzrušení z prožitků se pomalu vrátí, jako když jsme byli děti.

Ve světě kamionů by muselo dojít k velkému průlomu, aby se tato profese dala opět považovat za svobodnou a trucking se vrátil jako vyjádření životního stylu. Měnit se ale nemusí profese, pouze ti, kdo ji tvoří. A to nejsou jen řidiči. Pravdou ale je, že tento impuls nepotřebuje jen profese řidiče kamionu, potřebuje ho celá západní společnost, která je sice poměrně bohatá, ale téměř bez prožitků. Stali jsme se efektivními, ale hodně povrchními.

Ta dívka, která spí u jezera, ta je dle mého názoru bohatá, protože kromě potřeby vydělat peníze za volantem, přináší do profese i života vědomí a harmonii. Je ukázkou, že to lze dělat vše i jinak. Nikomu svůj pohled nevnucuje. Má kus svého světa pouze pro sebe. Nemusí se před nikým přetvařovat, stydět nebo hrát nějakou společenskou roli. Na nějakou chvíli je zas celým člověkem.

Možná jí ráno zapípá v kabině zpráva a příkaz od dispečera. Ale to je budoucnost, dnes je svobodná a s každým takovým prožitkem se pojem svobody a harmonie prodlouží a rozšíří. Jde o to, jestli ten prožitek dokážeme uchopit a realizovat. Pro někoho to nemusí být ležení u jezera mezi komáry a brouky. Někdo spatří harmonii ve smečce kolegů, kteří se náhodně sejdou na parkovišti a popijí. Někdo se vydá do lesa na houby nebo si prohlédnout památky ve městě, poblíž kterého parkuje. Někdo vozí vzadu na kabině kolo a vyjede si na něm. Někdo si na plynové bombě uvaří skvělé jídlo. A někdo spojí více věcí dohromady. Někdo napíše článek.

Cílem článku není nějaký pokus o jistý druh filantropie a šíření jakési pravdy či moudra. Je to jen pohled jednoho člověka, který si uvědomil, že jisté věci vnímal kdysi jinak. A léty se nechal strhnout trendem moderní doby, až si uvědomil, že ty prožitky, dobrodružství a vzrušení z prožívání věcí, mu opravdu v životě chybí a lze je vrátit zpět.

Na obrázcích si jistě všimnete několika věcí. Často se tam vyskytuje symbolika kompasu, buď jako tetování nebo airbrush na kabině trucku nebo přívěšek. Kompas představuje svobodu a radost z cestování a objevování světa. Symbolika je často mocnější než samotná slova, protože není ohraničená. Druhá věc je fakt, že minimálně dvě dívky možná ráno od jezera neodjedou. Do komentářů mi můžete napsat, proč tomu tak je. Nebylo to mým záměrem, ale po bližším zkoumání jsem se musel nahlas zasmát. I přes to, že chlap také dovede vnímat harmonii, krásu těla a přírody, je tu stále přítomný jistý smysl pro technickou racionalitu. Ještě že tomu tak je.