Článek
Někteří čtenáři pamatují mé články „Truckerem ve Švédsku“. Tato série už dávno skončila a mezi její realitou a dneškem mě odděluje asi deset a půl roku „za stolem“ ve firmě s autopřepravníky. Začátkem tohoto roku jsem se ale odhodlal udělat zásadní krok a stává se ze mě školitel pro elektrická nákladní vozidla a autobusy. A jsou to právě ty busy, kterým bych rád věnoval trochu pozornosti. A samozřejmě mým typickým šťouravým stylem, kde ani moc neřeším techniku a realitu, nýbrž takové ty ostatní vjemy a pocity.
Nedávno jsem měl možnost se účastnit road show k výročí 135 let založení značky Scania. Mým úkolem bylo převážet tříosý dálkový autobus z místa na místo po Čechách a Moravě, ukazovat ho návštěvníkům a nechat je se svézt. A to vše spolu s partou skvělých lidí z branže.
Ano, vím, co chcete namítnout. Jezdit s prázdným busem je trochu jiný pocit, než když ho sdílíte s půl stovkou cestujících. Ale i tak bych rád pár věcí ohledně této profese zmínil, třebaže praxi s busem mám jen velmi malou.
Autobusáci se zdraví a taky se pouští. A najednou nejste na cestách sami. Trochu odpadá ten pocit osamění, který zažívají řidiči kamionů, třebaže si ho nemusí být zcela vědomi. Téměř každý autobusák, který vás míjí, zvedne ruku. A kolikrát jsem byl na cestě do něčeho silně zabrán, že jsem sice vnímal provoz, ale protijedoucího kolegu už jaksi ne. Zvyklost ale velí se pozdravit a ohromně to dodá na cestovní pohodě.
Ostatní řidiči jsou k autobusům ohleduplní. Byl čtvrteční podvečer a já jsem převážel autobus na Slovensko do Žiliny, kde po víkendu startovala další část road show. Jelikož jsem občas trochu zmatkař, nevšiml jsem si, že mě navigace v telefonu vede přes Slavkov u Brna trochu jinudy. S otazníkem v očích jsem minul značku se zákazem nad devět tun a těžce jsem polkl. A v tu chvíli jsem věděl, do čeho se řítím. Před touhle zkratkou mě varoval kolega den předtím, když jsme jeli do Slavkova na hotel. Jeho přesná slova mi zazněla v hlavě: „To je tak cesta pro osobák, ale 16 ti metrový autobus ani omylem“. Jenže otočit se nedalo. Vlevo pole, vpravo pole a před sebou úzkou cestu, která velmi rychle přecházela v prudké serpentýny.
Nebudu to ale zbytečně dramatizovat. V Norsku jsem se podobnými horskými cestičkami najezdil se soupravou až dost. Do zatáček jsem s busem musel sice až úplně ke krajnici v protisměru, ale sjet se to dalo zcela bez komplikací. Proč to ale zmiňuji je chování ostatních řidičů. Otisky mých zpocených dlaní jsou na volantu možná ještě dnes, ale nikdo, absolutně nikdo z řidičů vozidel jedoucích zamnou nebo těch, co museli kvůli mně zastavit v protisměru, nikdo ani nezablikal, nezatroubil, ani rozhazování rukou jsem nezahlédl. Všichni mě způsobně nechali projet. Jako bývalý řidič kamionu jsem byl připraven na ledacos, ale nic se nestalo. Úsekem jsem projel beze ztráty kytičky a žádný nízký most tam naštěstí nebyl.
A toto chování ostatních se nekonalo pouze při této bloudící příležitosti. Za těch necelých 800 kilometrů, co jsem s tím najel, proběhla spousta pouštění na kruhových objezdech, kde to člověk úplně nečeká nebo z vedlejší silnice. Zvláštní respekt jsem zažíval i od řidičů kamionů.
Došel jsem k závěru, že autobusy mají všichni rádi. Zvednuté hlavy lidí, čekajících na zastávce a následně zklamané a svěšené pohledy ve zpětném zrcátku, když zjistili, že tenhle bus zde nestaví. Omezovač na stovce umožňuje pohodlné předjíždění kamionů a nestalo se mi, že by mi to tam nějaký kamioňák poslal do levého, jak často dělají při předjíždění osobákům. Dokonce i nějaké to občasné zablikání při zařazování se zpět před předjetý kamion jsem zažil. Holt šlechta no. (pýcha)
Doporučuji vám přečíst si článek, který jsem psal o pár let dříve a spíše z pohledu řidiče kamionu než autobusu.
Zkrátka, na tento luxus jsem si rychle zvykl. Uměl bych si to představit. Přijet na benzínku, bez okolků zabrat celý tankovací pruh pro kamiony, vyexpedovat kaštany na toaletu a nikdo by neřekl půl zlého slova, na rozdíl od kamionů, které odevšad vyhání a ne každý se chová hezky, když se soupravou zabloudíte do míst, kde zřejmě nemáte být. Například můj předchozí článek.
Načež s autobusem nikdo nemůže tvrdit, že někde nemáte co dělat, protože autobusy jezdí k hotelům, které bývají často na těžce přístupných místech, jezdí nabírat zájezdy ke školám, jezdí k různým atrakcím a památkám. A z toho také možná plyne ta ohleduplnost ostatních, třebaže se jedná rozměrově o dost podobné vozidlo kamionové soupravě.
A skutečně, za volantem autobusu jsem se opravdu cítil jako někdo, kdo má o něco větší práva na přednost a ohleduplnost. Ale to jen proto, že toto „právo“ ostatní účastníci provozu uznávají. Člověk musí mít stejně neustále oči na stopkách a rozhodně nespoléhat na to, že kolega s 40 tunovou soupravou naloženou dřevem, uznává vaše výsostní postavení. Ale přesto ho řidiči autobusů mají a je to velmi příjemné. Až si někdy říkám, že je škoda, že k řidičům kamionů se takto nepřistupuje. Nicméně to je téma na mnoho dalších stran textu.
Výhled přes to obrovské čelní okno má dvě strany mince. Přes den, kdy je horko a slunečno, je to neskutečné peklo. Slunce se dostane úplně všude. Ale ty večery. Jo, ty jsou tady nejlepší. Ten neskutečně rozlehlý výhled z předku autobusu je něco nepopsatelného. Milovníci noční oblohy zaplesají. A řidiči také rádi využívají oné optické iluze cestujících, kteří sedí na sedačkách hned nad řidičem. Sám jsem si to vyzkoušel. Až na to, že do této iluze jsem se skoro chytil sám. Od hotelu ve Slavkově vede taková úzká cesta, která končí „T“ křížením. Za ním je sráz dolů. Pokud chcete s autobusem odbočit doleva nebo doprava, musíte ten čumák strčit až nad tu propast a pak začít točit. Z pohledu cestujícího ve předu to pak vypadá, že se do té propasti řítíte. Jenže přední kola jsou u autobusu hodně vzadu za posedem řidiče, takže zatímco se předek busu vznáší nad propastí, kola se stále pohybují po pevné zemi. Nesmí se to ovšem přehnat.
Na řízení autobusu je ale něco, co se nedá zcela výstižně popsat. Snad je to ta velikost a přitom jemná ladnost. Prostě řídíte takovou atletickou velrybu. Možná jsou to ty vzpomínky z dětství na školní zájezdy, školu v přírodě s Karosou, kdy řidič autobusu byl bůh. Viz můj starší článek.
Ať už je to jakkoliv, jízda s autobusem se mi stala vysoce návykovou a neumím ani přesně říct proč. Otevřel se mi však jeden z dalších světů, a i jako příznivec kamionů uznávám autobusy jako vládce silnic.
Odkazy na související články:
https://medium.seznam.cz/clanek/wolfee-ridic-autobusu-skoly-v-prirode-ten-hodne-tvrdej-chleba-ma-200956
https://medium.seznam.cz/clanek/wolfee-truckerem-ve-svedsku-dil-i-probdela-noc-24634
https://medium.seznam.cz/clanek/wolfee-truckerem-ve-svedsku-ridicuv-uhlavni-nepritel-69786
