Článek
Člověk, neznalý příčiny situace, by se snad zhrozil, že ten stojící zájezdový autobus někoho přejel. Z podběhu za zadními koly zájezdové Karosy čouhají jen nohy oblečené v montérkách. Skrčují se, natahují a zvedají nad zem. Ten nešťastník snad neskutečně trpí bolestí. Nad jeho nohami stojí hlouček tří dětí a o něčem živě hovoří. Opodál další děti skáčou panáka nebo přes gumu. Ve stínu pod stromem se před tou výhní schovávají tři lehce prošedivělé vyčerpané osoby. Á, děti se vrací autobusem ze školy v přírodě.
„Víš, tam je takový ventil, a do něj jde vzduch,“ říká moudře jeden ze tří kluků, stojících u čouhajících nohou nebohého řidiče autobusu. „Tam není ventil, ale taková pružina, kterou stlačí kapalina, aby autobus zabrzdil,“ oponuje druhý klučina prvnímu. Přitom okem hodí po holkách, které skáčou přes gumu a celý rozhovor kluků je jim zcela ukradený. „Klíč!“ ozve se hluboký hlas pod autobusem a třetí z kluků mu podá šroubovák. Řidič jen něco zamele a nohou si přistrčí, co potřebuje.
„Já jsem věděl, že se to stane,“ poví náhle poslední kluk z trojice a ostatní dva na něj hodí pohled. „Jak to?“ „To vydávalo takové divné zvuky, jak řidič přidával plyn,“ dodá zkušeně. Nohy řidiče autobusu se jen propnou a autobus vydá lehce úpící a nelichotivě znějící povzdech. „Smra…edni,“ ozve se jen z oblasti, kde je s největší pravděpodobností hlava řidiče autobusu. „Né, říkám jen, že tu něco smrdí,“ dodá řidič jakoby na vysvětlenou. „To bude ten rozpálený asfalt,“ poví jeden z kluků a těžce odlepí podrážku své boty od země. „Jó asfalt,“ zabručí řidič.
Náhle se ozve vítězoslavná rána, syčí vzduch a zpoza podběhu autobusu vyletí brzdový válec a zastaví se až u nohou holek, které drží skákací gumu. Holky se na tu věc v leknutí oněměle podívají a jeden z kluků rychle zkříží ruce a pronese jen: „ventil, hm“. Z poza podvozku autobusu se objeví celá postava rozlámaného řidiče ve středních letech, s šedivými kudrnatými vlasy, celými od špíny a oleje. Jen si odplivne a z bočního kastlíku loví nový díl do brzdové soustavy. Učitelky, schované ve stínu, jež dává velká jabloň u parkoviště, jen zvednou hlavy jako tři surikaty v savaně. Ovšem hned je opět svěsí, poněvadž drama, zvané oprava brzd autobusu, ještě nekončí.
Řidič autobusu, který už je v celkem dobrém rozmaru, neboť se mu povedlo zvítězit nad hmotou a potřebuje si před montáží nového dílu trochu orazit, ukazuje třem klukům brzdový válec a popisuje jim, jak funguje. Ti jen mlčky pozorují pohyby paže řidiče a uznale přikyvují. Holky se pochechtávají a v obavě z další možné letící neznámé věci jejich směrem, přesouvají hru se skákací gumou o kus dál.
Řidič busu se opět noří do hlubin podvozku a jeden z kluků popostrčí nový díl za ním, pyšný, že pomáhá při opravě jejich společného vozu. „Ale Mercedesy mají ventily,“ pronese přesvědčujícím tónem první kluk z trojice. „Né, Mercedesy mají taky kapalinové pružiny,“ oponuje druhý, zatímco třetího přestala technická specifikace autobusu zcela zajímat a pokukuje po Kristýně, které se při skoku přes gumu a v záři pomalu zapadajícího slunce nádherně lesknou třpytky ve vlasech.
