Článek
Když se řekne léto, představíte si asi jako první pláže jižní Evropy, zalité subtropickým sluncem a sami sebe na rozkládacím lehátku, se slunečníkem nad hlavou, který se pomaloučku otáčí ve směru teplého vánku. V dáli slyšíte smích dětí, skotačících ve vodě, který k vám doléhá jaksi tlumeně. Přerušován jen občasným zarachocením nastávajícího přílivu.
Jen sem tam přimhouříte oči, jak to dělá spokojená kočka, když se s naprostou důvěrou a odevzdaností rozvaluje na slunci. V modravé dáli na horizontu se líně pohybuje plachetnice, jejíž vysoká ráhna se tetelí v horkém vzduchu.
Knížka, kterou jste ještě před hodinou se zájmem četli, vám už dávno vypadla z ruky. Stránky strhující detektivky teď pomalinku zasypávají zrnka tančícího písku. Pocit naprosté věčnosti okamžiku je teď ve vás a vy se jím necháváte nést na vlnách uklidnění, pohody a tolik potřebného spánku.
Cože, spánek? Tak tohle je fakt absurdní! Musím se tomu teď nahlas zasmát. Co mě to najednou napadlo za nesmysl? Jednou rukou držím volant a druhou šermuji hadříkem na čelním skle sem a tam. Proč se to blbý velký okno pořád mlží? Samozřejmě to vím. Ventilátor přestal přece fungovat už před týdnem a stále nebyl čas to opravit.
Je šest hodin ráno. Palubní počítač mi hlásí venkovní teplotu lehce přes čtyři stupně. Už chápu, kde se vzala ta toužebná představa horkého léta někde na pláži. Venku totiž léto nepřipomíná nic ani tím nejmenším náznakem. Nepřipomíná to ani den. Je šero, ačkoliv slunce vyšlo dávno před hodinami. Temné mraky, jak to umí jen tady na severu, se pářou o ostré koruny jehličnatých stromů a pouští na zem svou životodárnou vláhu.
Prší, fouká silný vítr, sklo se mlží a s náklaďákem to hází ze strany na stranu. Po probdělé noci na trajektu je tohle další rána matky přírody pro mé malé unavené já. Se zorničkami dokořán hledám před sebou orientační body a vybírám mezi těmi, které ještě připomínají silnici a které už ne.
Nebe se zlobí. Kolem padají uschlé větve a do střechy kabiny bubnují kroupy hodně silnou metalovou melodii. Rádio ani neslyším. Ne, že by mě tam něco teď dvakrát zajímalo. Promočený hadřík přehazuji z jedné unavené ruky do druhé a křečovitě se držím kormidla. Jedu ještě vůbec? Přes ten vodní sloup si už nejsem jistý. Jen vychýlená ručička tachometru naznačuje, že k nějakému pohybu ještě dochází. Beznadějně ale klesá jako lodní barometr včera večer.
Poprvé tady leje tak, že ve zpětném zrcátku nevidím ani obrysy návěsu za sebou. Je tam ještě vůbec nebo už jsem se toho otrapy někam zbavil do škarpy? Utěšuji se, že kdyby to tak bylo, určitě bych si toho musel všimnout. Zase se musím nahlas smát. Venku konec světa, mocný Ódin šlehá blesky a zve mě do Valhally. Úplně ho tam nahoře v mracích vidím, nebo viděl bych, kdybych přes ten déšť viděl alespoň ty mraky. Ale stejně tam někde je a pozoruje mě, jak tu soupeřím.
Na lodi jsem jemu podobných šedivých chlápků s knírkem stočeným do dlouhých copánků viděl spousty. Všichni Švédi za volantem vypadají jako potomci slavných Vikingů. Myslím si, ale že žádný z nich na mě neseslal takovou slotu.
Po hodině nejisté jízdy konečně nacházím volné místo k zastavení. Je moje! Tentokrát jsem vyvázl ve zdraví. Opatrně najíždím vedle jiného stojícího kamionu, jehož krotitel nerušeně spinká. Nic jiného není volné, všude stojí kamiony a karavany. Kdo by také v tomto nečase jezdil? Snad jen blázen.
Jen co jsem zastavil, zatáhl parkovací brzdu a vypnul motor, kroupy ustaly. Vodní sloup zmizel a stromy vrátily své koruny do vertikální polohy. Ze zlověstných mračen vykoukl paprsek sluníčka. Ty jedna vypečená mrcho! Dobře tedy, vedeš nade mnou o bod, ale to si pamatuj, výhrůžně tasím ukazováček k nebi, mezi námi ještě není konec!
Trochu se pousměji nad tím, jak to celé na oko prožívám. Tuhle hru jsme přeci s matkou přírodou sehráli už stokrát. Vždy mě jako překvapila a já se vždy jako tvářím překvapeně. A i když dnes se tvářím spíš vyvoraně, protože jsem celou noc nespal, vnitřně jí děkuji za tento nádherný souboj, jímž mě tohoto rána obdařila. Takové laskavé uvítání zpět ve Švédsku. Nemám si absolutně na co stěžovat.
Copak mám na výběr? Vždycky musím jet v tom, co zrovna je a tam, kam mám zrovna naloženo. Dávno už jsem se to naučil přijímat a děkovat za to. S počasím stejně nic neuděláme. Musíme se podle něj zařídit. Ale přiznám se, že kdybych věděl, do čeho dnes ráno pojedu, tak se stáhlým ocasem zajedu zpátky do trajektu, jako natahovací čertík zpět do krabičky. To bude tou únavou. Ódin už mi dává pár dní zabrat a s přírodou se proti mně semkli. Taková zrada, směji se.
Takže tu máme další nový den. Ten můj už začal někde v Dánsku předevčírem, ale budiž. Postavím vodu na kafe, obhlídnu „lastbilen“, jestli mi kroupy něco nepoškodily a natáhnu se uvolněně do sedačky. Voda pomalu odkapává dolů ze sluneční clony a na okně se nádherně třpytí kapky vody, prosvícené vycházejícím sluncem. Teď se lísáš co? Ještě před chvílí jsi mě chtěla zabít.
Nemám však to srdce se od toho nádherného divadla odvrátit. Kofein také dělá své a nálada se s ustávajícím deštěm rapidně vylepšuje. Tohle je pro Midsommar tak typické. Ráno vás to tady vyplaví z postele, že jen koukáte jak vyděšená kočka, když se má koupat. A večer to promění do úžasné scenérie slunce a barev, až vám tou nádherou klesne čelist. Jak rychle se tu všechno mění.
Kafe do mě teče jak do prázdného sudu. Taky se není čemu divit. Už dvě noci jsem se pořádně nevyspal a ta poslední na lodi to důkladně završila. Plavba z Frederikshavenu v Dánsku do švédského Göteborgu, která měla trvat něco přes tři hodiny, byla skoro pěti hodinová. Vlny rozhodly, že to rychleji nepůjde.
Představte si, jak ležíte někde dole v trupu velkého trajektu v kajutě, všechno se s vámi houpe a vlny, narážející do ocelového skeletu lodě, vás děsí. Nejdřív se ozve mohutná rána do oceli a pak se celá loď otřese, jak ta vibrace mocného úderu projede celou lodí z přídi na záď. Je to podobné jako zpomalené záběry boxerského úderu na tvář. Ačkoliv je tento plovoucí boxovací pytel velmi odolný, bylo by lepší změnit lokalitu. Nějaký spánek ani náhodou. Co kdyby šla ke dnu a já bych to prospal.
Plavby na rozbouřeném moři trávím nejraději nahoře mezi lidmi v salónku. Je to lepší pocit, a navíc je občas docela legrace je sledovat, jak se při chůzi drží zábradlí nebo sami sebe. Pak se na chvíli pustí, zrovna přijde náklon a už jedou. Šup, jeden po druhým, sami za sebe, až do nejbližší překážky. Co z rohu salónku odstranili ten rozrostlý kaktus, tak už to není ono.
Občas kolem projede nějaká kytka nebo židle. Ta se celkem hodí, takže si ji přitáhnu. Pro takového námořního mazáka, jako jsem já, to není už žádné drama. Dokonce jsem se už naučil chodit šikmo, jak paluba neustále mění náklony. Člověk, když na to přijde, je neskutečně přizpůsobivý tvor.
Že jde na lodi do tuhého poznáte vždycky, když se začne rozdávat jídlo zadarmo. Problém je v tom, že tu nikdo není, kdo by ho jedl. Ale to neplatí pro každého. Na lodích jsou i truckeři, ostřílení mořští vlci, co na tento okamžik čekají. Osamoceni pak sedí v salónku a cpou do sebe slaninu, vajíčka, maso a kolem při tom létají věci. S naprostým, až duchovním klidem, uprostřed bouře prostě sedí a večeří.
Sedím zabořený v sedačce, nohy na přístrojové desce. Už notnou chvíli pozoruji velkou kapku, co se oddělila ze sluneční clony nad čelním sklem. Kápla na okno a sjela až do půlky, kde se spojila s ostatními kapkami. Spolu pak stekly až dolů, kde se do jejich cesty postavil odpočívající uštvaný stěrač. Oči se mi zavírají. V tu ránu bych spal.
Spát se nebude. Na to bude ještě dost času. Protáhnu se a vzpomenu si na nefunkční ventilátor, který mě ráno tak potrápil. Nechce se mi do toho, ale dostal jsem ráno pěknou lekci, a navíc se potřebuji trochu probrat. Ještě dlouhá jízda mě dnes čeká.
Odšroubuji vršek přístrojové desky. Vezmu do ruky přehled pojistek, který je na něm z druhé strany nalepený a s baterkou mžourám dovnitř. Pojistka na pozici 35. Samozřejmě spálená. Hraji sám se sebou takové divadlo. Samozřejmě jsem věděl, že bude spálená. Vždycky se spálí, když se větrák pustí na čtyřku. Nesmím to dělat, ale někdy se prostě člověk přemáčkne. Jedna z věcí čekající v dlouhé frontě na opravu.
Vyčerpán namáhavou opravou se jdu podívat ven. Teď už je to bezpečné. Z přírody se opět stala nejlepší kamarádka. Moc jí to nevěřím. Nicméně pohled do dáli stojí zato. Přes protrhávající se mraky se na krajinu spouští mocné sluneční paprsky. Teď vypadají jako schody do nebe. Z lesů jde pára, která se na kopcích mísí s vrcholky stromů a sluneční paprsky ji krájí na kusy.
Rychle se otepluje, protože slyším oné známé pískání v chladícím agregátu, který je přidělaný na přední straně návěsu. To pískání říká „ruce pryč, pouštím se“. Tři, dva, jedna a cvak. Sepne relé a startér otočí starým smradlavým dieslem, který otřese celým návěsem, až z něj stékají proudy vody. Z výfuku se vyvalí bílý dým a celá ta věc pomalu a neochotně naskočí.
Uskočím rychle stranou, protože pohyb řemenů rozstříkne po svém okolí všechny vodní kapičky, které se tam usadily. Už jsem dostatečně poučen z předchozí koupele.
Nachlazujeme návěs na dva stupně, aby nám naložený margarín neroztál a neprotekl ven kondenzační rourou. Tento mrazící návěs je pro mě něco jako nálepka tchoře. Nikdo u mě nechce přes noc parkovat. Jako bych šířil nějakou nemoc.
Ano, spát v kabině vedle běžícího friga je pro ostatní řidiče noční můrou. Nám už to ale nevadí, protože člověk si zvykne na všechno. Nakonec se stane, že bez toho monotónního vrnění nemůžu kolikrát ani usnout. Chladíme – spíme, tak to je.
Co mě vlastně dneska čeká? Margarín, který se mi povedlo zdárně přepravit přes rozbouřený průliv, odevzdám dnes odpoledne v Götene hrdému majiteli jednoho potravinářského gigantu. Dvacet tun mu nějakou dobu vydrží. Alespoň do příštího týdne určitě. Zítra je přece Midsommar.
Začíná léto a tento severní národ jeho příchod slaví s naprostou noblesou. Dalo by se říct, že je to nejdůležitější svátek v roce. Končí zima a když vynecháme krátké jaro, je čas radovánek, odpočinku, čas lásky. Nějak přemýšlím, jak do toho zapadám já a můj návěs margarínu. Ale i já se nakonec dočkám. K tomu vede ale ještě dlouhá cesta a člověk by měl vždy raději víc řešit to, co je teď. Do večera se toho může ještě hodně stát a v kamionové dopravě to platí trojnásobně.
Je pomalu na čase se přestat kochat okolím a vrátit se k autu. Na parkovišti už nikdo kromě mě není. Možná je vyhnalo moje běžící frigo. Řeknu vám, rodinka v karavanu se umí tvářit pěkně naprdle, když se vedle ní na parkovišti postavíte a celou noc jim to pouštíte do otevřených oken. Samozřejmě si nárokuji jakési přednostní právo na parkoviště. Je rozdíl někam vtěsnat dvacetimetrovou soupravu a šestimetrový karavan, který zaparkujete ve Švédsku prakticky všude. Někdy pochopení mají, někdy nemají. Však ono je moje frigo vždycky vyškolí.
Lezu na kabinu a obírám z předního skla zbytky větví, které jsem nasbíral po cestě. Poprvé po dlouhé době si znovu prohlížím svůj tahač. Dnes, po několikáté, ho vidím v jiném světle než předtím. Najednou to není jen výrobní prostředek a neživý mechanický stroj. Je to parťák, se kterým jsme prošli bitvou. Přes půl roku spolu brázdíme severské dálnice.
Přes 16 let staré modré Volvo FH12, které jsem nechtěl a co si mě samo našlo, aby mi předalo svou pokoru a moudrost. Okolnostmi konečně donucen vzdát se zóny pohodlí, spáchat životní změnu a najít sám sebe v nekonečné samotě na cestách. Často přemýšlím. To je problém řidičů obecně. Paradoxně jste stále pryč a stejně tak máte při jízdě spoustu prostoru na přemýšlení. Kde jsem se tu vlastně vzal? Proč mě život dohnal až do úzkých, kdy jsem se musel pustit téměř všeho? Kdy to vlastně skončil můj vztah, došly peníze a firma, pro kterou jsem zde pracoval v suchu a teple, zmizela kdesi v nenávratnu v útrobách konkurzního správce?
Kdo mě to vyštval do tohoto vyhnanství na cestách, s nejistým příjmem a nebezpečím na každém kilometru? To jsem si často říkával v začátcích, kdy jsem vzal tuhle nejistou práci, ačkoliv jsem se v tu dobu mohl rozhodnout pro jistotu. Ale pak, když už jsem měl v kapse posledních pár tisíc švédských korun, to už nešlo. Zvolil jsem a vše ostatní náhle zmizelo. Vylosoval jsem si černého Petra, jak se říká. A začíná se zdát, že ten černý Petr bylo nakonec to nejlepší, co mě v životě potkalo. Musel jsem se pustit všeho, co už nebylo funkční a já na tom stále lpěl.
Ten obstarožní kamion ze mě postupně vysypal veškerý roky pečlivě hromaděný nepořádek. Prodělal jsem kompletní, možná až trochu duchovní proměnu. Došel jsem až do fáze, kdy jsem byl donucen přijmout život a říct mu, „dobře tedy, ne má vůle, ale tvá vůle se stane“. Žiji ze dne na den. Nikdy nevím, co přijde zítra. Nemám žádnou jistotu, že přijde výplata. Firma je velmi nestabilní. Už to, že existuje, je malý zázrak. Já na tento zázrak vsadil všechny své zbývající karty. K tomuto se ještě v dalších dílech svého vyprávění vrátím.
Máme skoro osm hodin ráno a je čas jít tvořit nějaké hodnoty. Pauza je hotová, ačkoliv o nějakém odpočinku se nedá ani mluvit. Mám ale dobrou náladu. Možná je to opravdu tím slunovratem. Blížící se léto je pro nás truckery chvílí odpočinku a povolení stresového napětí ze zimy. Noci jsou krátké a tady na severu kolikrát ani nepadne tma. To se to jezdí. V noci se neklepete zimou, když k topení zamrzne přívod nafty. Nejsou sněhové jazyky, které hlavně na jihu Švédska umí dost potrápit. Dál na severu je to lepší, protože tam sníh a led pokryje naprosto všechno. Vlastně se na tom jede docela dobře a do Norska mě tolik neposílají. Přece jen, moje obstarožní škatulka je pro tamní kopce trochu slabší a ze zimního Norska já zas mívám pravidelně horečku. Ta nastupuje většinou při přibližovacím manévru k Svinesundu na E6, kde leží fjord, na jehož druhé straně je Norsko.
Na celnici už mívám slušnou zimnici. A čím více do země se pouštím, tím víc teplota roste. Nemohu to tedy svádět jen na auto. Zimní jízda s kamionem v Norsku je obecně trochu loterie. Musíte mít žaludek to z kopce pořádně pustit, protože na další kopec se musíte doslova vyšvihnout. Jinak tam zůstanete stát do jara. V tom lepším případě. V tom horším pro vás pojede Viking a vy budete muset rozbít prasátko.
Ale o Norsku až někdy jindy. Teď půjdu spáchat hygienu a dám se na cestu. Vykládka v Götene čeká.
