Článek
Jaké štěstí jsem to vlastně měl, jsem si vůbec neuvědomoval. Ráno jsem hodil bágl do přistaveného Mercedesu Viano, v sedmi místné verzi. To, že vezu v batohu asi nejsilnější obranný pepřový sprej na trhu, jsem nevěděl. V ranní rozespalosti, neboť jsme odjížděli kolem šesté hodiny, jsem tam přibalil celou brašnu poslední záchrany, tak jak jsem byl zvyklý cestovat. Protože v brašně byly i drobné euromince, které se cestou hodí na toaletu. Možná i to, že pepřák byl „pouze“ součástí větší výbavy, mě nakonec zachránilo.
Na prohlídku fabriky Daimler Trucks blízko německého Stuttgartu jsme jeli čtyři. Kromě mého nadřízeného nás vezli dva naši hostitelé z české pobočky Daimleru. Už při výjezdu se zjistilo, že v autě chybí doklady, ale naši odvážní hostitelé byli připraveni se případnou kontrolou nějak diplomaticky probojovat. To ovšem nikdo nevěděl, že chybějící doklady od firemního minibusu budou ten nejmenší problém.
„A jsme jejich,“ sdělil suše náš průvodce, který současně řídil. Podíval jsem se ke kraji dálnice bočním zatmaveným okénkem, kterým je sice vidět ven, ale už ne dovnitř. Na případnou kontrolu je to dokonalé lákadlo. A celníci, stojící při kraji dálnice, se už soukali do auta.
Pokud si dobře pamatuji, první, na co se zeptali bylo, jestli vezeme nějaké finance a zbraně. „Kaine waffen,“ ujal jsem se komunikace. No, zrovna já, kdybych raději mlčel. Ale to jsem si přítomnost pepřáčku v brašně vůbec nevybavil. Až když jsme stáli opodál a nenuceně, až uvolněně, jsme se bavili i vtípky dělali, celníci vytáhli moji brašnu z batohu. Ale ani v tu chvíli mi nic nedošlo. Až když z ní lovili pepřák, jsem se na ně zahleděl. Několik vteřin si ho prohlíželi a pak se zeptali, čí to je.
Došel jsem k nim a řekl, že jde o můj sprej. Ale stále jsem se netvářil, že bych byl spáchal potenciální trestný čin. Jeden z celníků mi sdělil, že v Německu nejsou povolené pepřové spreje proti lidem. Naštěstí jsme vedli komunikaci anglicky a já jsem bez okolků a chytrých řečí přiznal chybu. Nicméně, stále spíš ze slušnosti a respektu vůči státní autoritě. Vím, že to mají rádi.
Z brašny posléze putovaly další zajímavé věci a já jsem se začal trochu ošívat, neboť jsem už tak nějak zapomněl, co tam vše vozím. Celníci tedy uviděli zavírací multifunkční nůž, malý lihový ohříváček, několik zdravotních roušek, malou lékárničku, píšťalku s kompasem, lihové dezinfekční ubrousky, hroznový cukr v tabletách, no a samozřejmě krabičku s euro mincemi, kvůli které jela celá brašna.
Koukali se na mě trochu zvláštně, ale ne vyloženě nepřátelsky. Možná na ně moje „survival“ výbavička udělala dojem. Ty kondomy doufám neviděli. Samozřejmě, že jsem je tam měl kvůli případnému naplnění vodou, jak jsem to viděl ve filmu o letcích, kde se kondomy přibalovaly pilotům do výbavy pro přežití, když se museli katapultovat z padajícího letounu. Jestli je to pravda, nevím.
Nicméně, toto nebyl zdaleka konec dobrodružství. Zatímco kolegové, stojící opodál, vrhali zvláštní úsměvy, já jsem si vzpomněl, že v tom velkém batohu možná jaksi… no prostě, že tam asi najedou ještě jeden sprej. Výrazy celníků ve tvářích bych rád popsal, ale neumím je vyjádřit slovy.
Otevřel jsem postranní kapsu batohu a vytáhl malinký nevinný sprejíček. Chvíli ho zkoumali a pak mě požádali o doklady a poslali mě čekat k ostatním. Začali se mezi sebou radit.
Po chvíli ke mně přišel velitel celníků a zeptal se mě, kde pracuji a jestli mám děti. Po obdržení pravdivé odpovědi odešel zpět k ostatním a pokračovali v rozhovoru, přičemž každý z nich po mě v určité fázi hodil pohledem. Byla mezi nimi i žena celnice.
„No, to se určitě radí, kolik ti dají pokutu“. Mé kolegy ta situace zjevně bavila. Po pěti minutách si mě celníci volají k verdiktu. Jeden z nich, který umí dobře anglicky, mi vysvětluje, proč ten velký sprej není v Německu povolený, zatímco ten malý si nechat mohu. Ten velký je určený k obraně před lidmi, zato ten malý je primárně na zvěř. Liší se množství účinné látky, která se jím rozprašuje.
Na otázku, jestli dostanu pokutu, odpověděli, že ne. A celou diskusi jsem pochopil spíše jako edukační. S velkým sprejem za dva tisíce korun jsem se musel samozřejmě rozloučit. Druhý celník, který anglicky nemluvil, mi ukazoval vnitřek mé brašny. Zhrozil jsem se na chvíli. Co tam proboha ještě našli? Naštěstí nic, jeho kolega jen dodává, že se omlouvá, že mi po brašně rozházeli euro mince.
„Keine problem,“ vyhrknul jsem okamžitě a měl skoro touhu se uklonit. Když se teď postupně dočítám různé zkušenosti lidí, kteří takové štěstí neměli, běhá mi z mého štěstí trochu mráz po zádech. Ani obsílka nepřišla, takže celníci dodrželi své slovo. A já už jsem nyní poučen. Přítomnost naší země v unii neznamená, že se lze všude pohybovat se stejnými pravidly. Třebaže zákaz obranných sprejů v zemi, kde extremisté útočí noži a meči, mi přijde pokrytecký, nelze jinak než jej akceptovat.
Co mě nakonec zachránilo, bylo asi mé tehdy dvouleté dítko. Pravděpodobně nechtěli dát obrovskou pokutu tátovi malého děcka. Auto, ve kterém jsme jeli, také nepatřilo mně, takže i toto mohlo sehrát určitou roli. A dodnes věřím i teorii, že to byla trochu také ona moje „prepperská“ výbavička, která udělala určitý dojem odpovědnosti. Možná klamu sám sebe, ale pátrat po tom už rozhodně nehodlám. Také si mohli myslet, že jsem magor a bude lepší mě nechat na pokoji. A nebyli by daleko od pravdy. :)
Odkaz na článek kolegy, který tolik štěstí neměl:
https://autosalon.tv/novinky/ridicuv-chleba/za-beznou-drobnost-jsem-v-nemecku-dostal-pokutu-30-tisic-drahy-elektromobil-je-pritezujici-okolnost?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=1557211&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box
