Článek
Psal se leden roku 2012 a já jsem zrovna slavil necelý rok ve Švédsku. To nám ještě fungoval servis nákladních vozidel, který jsem měl tehdy téměř celý pro sebe. Externí zákazníci ubyli, nutno říci, že jsem s tím neměl nic společného, ale zkrátka jsme servisovali už jen soupravy naší vlastní kamionové dopravy. Bryland Transport byla ve své éře soukromá dopravní firma s osmnácti soupravami.
Toho osudného dne přijel Peer, asi padesátiletý švédský řidič, který si rád vymýšlel různé úpravy na tahači. Extra osvětlení, chromové rampy na kabině nebo různá tlačítka v kabině na cokoliv. Pro většinu personálu to byl takový všudy otravný strejc, ale já jsem ho měl rád, protože mě jako cizince bral i respektoval. Řekněme, že mezi námi existovala určitá symbióza typu: Když mi se vším pomůžeš, budu tě mít rád.
Ironií osudu to byl zrovna tento chlápek Peer, kdo mi nechal o dva roky později na tahači povolená zadní kola, v úplně jiné firmě, kterou jsme s jedním ze spolumajitelů té současné poté převzali. Od nás tam odešel jezdit. Nelíbilo se mu tam a odešel. Já jsem šel přímo na jeho tahač. Určitě to neudělal schválně. Nebo že by pomsta za turka?
Onoho mrazivého lednového dne přijela „ledová koule“, pilotovaná Peerem, na servis. Tak jsem operativně říkal soupravám, které se vracely z Norska a za těch šest set kilometrů dolů k nám do jižního Švédska nestačily rozmrznout. Abyste se na nich jako mechanik na cokoliv dostali, museli jste odsekat kila jakéhosi zledovatělého sajrajtu, mixu bláta, štěrku, písku, ledu, přejetých zvířátek, sněhu a oleje. V tomto období se trucky na severu moc nemyjí, nemá to význam.
Naše mobilní naftová mycí centrála byla v ten den rozbitá. A nebylo to jediné, co nefungovalo. Peer přijel na servis s vyhořelým kávovarem, což je ve Skandinávii nutná výbava každého kamionu. Jednou jsem v žertu někde pronesl, že švédský řidič by byl schopen kvůli rozbitému kávovar volat odtahovku. Peer měl strašnou chuť na kafe, a protože to byl starej škrhola, místo aby si jej někde u pumpy koupil, těšil se, jak podojí náš servisní automat na kávu.
Jenže to se chlapec trochu přepočítal. Sotva mě pozdravil, prohnal se kolem mě s prázdným hrníčkem, tedy spíš s malým korbelem, a štrádoval si to směrem k automatu na kafe. Kdyby se alespoň zastavil a nadechl, asi bych mu řekl, co jej čeká v mezipatře. A káva to rozhodně není.
Ten smutný pohled chlapečka, který nedostal pod stromeček nové kolo, alias pomalu šourajícího se Peera s prázdným korbelem zpět, je něco, co nelze vyjádřit slovy. Jsou na tomto světě věci, které se prostě musí zažít.
Onu potřebu ranní kávy jsem pochopil sám na vlastní kůži až o rok později, kdy jsem se vracel se soupravou z Norska. Noční jízda, sněhové vánice a prudké rozdíly ve venkovní teplotě. Oči neustále na stopkách, krvavé a vykoukané. To z vás vysaje život. A je jen málo hezčích věcí než si ráno udělat ve vyhřáté kabině kávu, sednout si za volant a koukat ven na opravdovou skandinávskou zimu. Peerovi se bohužel tohoto dne nedopřálo. Nebo ano?
Protože automat na kafe nefungoval už několik dní, já měl samozřejmě vymyšlenou alternativu. Na dobroučké preso s mlékem, jaké dělal nás skvostný automat v mezipatře, jsem přešel relativně nedávno. Člověk se tak nějak přeučí na nové zvyky, když to má kolem sebe dostatečně dlouho. Ale doma jsem si ještě dělával klasického turka. Lžička surového kafe, lžička cukru a celé zalít vodou.
Zhrzený Peer si samozřejmě všiml nedopitého hrníčku s kávou na mé base s nářadím. A logicky se zeptal, kde jsem k tomu přišel. Na odpověď, že si tu vyrábím vlastní kafe, reagoval téměř šokem. Samozřejmě, že mu ho také uvařím. A tak jsem se do toho dal.
Pamatujete si vynálezce Myšpulína z komiksu Čtyřlístek? Asi tak jsem vypadal v Peerově očích při přípravě onoho životadárného nápoje. Dvě lžičky kávy do korbelu a zalít vroucí vodou z rychlovarné konvice. „A pak vzplane velké světlo“. V jeho očích jsem spatřoval mix zvědavosti, strachu a nejistoty. Nakonec lžička cukru a pořádně zamíchat. Přilít krapet mléka a onen barbarský nápoj byl na světě.
Tak fajnovko, tady máš pořádný kafe. Nevím, zda měl „plechovou hubu“ nebo už mu za ta léta zdegenerovala nervová spojení v dutině ústní, ale ještě horký to tam kopl. A teď jsem to byl já, kdo koukal vyděšeně. Myslíte, že jsem mu měl říct, že je dobré s pitím chvilku počkat, než se ta kávová na hrubo namletá zrníčka usadí na dně šálku?
Nicméně, bylo při práci celkem zábavné pozorovat Peera, jak celé dopoledne chodí kolem a plive kávová zrníčka. A při tom po mě hází vražedné pohledy. Znovu jsem ocenil onu vikinskou drsnost zdejších lidí. Totiž, vypít kafe i s lógrem, na to je zapotřebí silného člověka. Škoda, že Peer už pak po mně nikdy kafe nechtěl.
Po pár dnech jsem si všiml, že ostatní řidiči ke mně chovají určitý respekt nebo spíš odstup. Tommymu jsem se nabídl, že mu uvařím kávu, než nám spraví automat. „Né, díky,“ pronesl hbitě a po zbytek opravy byl zavřený v kabině tahače. No, maličko se mně to dotklo, musím říct. Nebo jsem to dobře předstíral.
Kamarád Niklas, řidič, se kterým jsem se hodně přátelil, mi to posléze vysvětlil: „Ta země – Česko, tam musí žít teda drsňáci, když takto pijí kafe,“ řekl mu Peer u nějaké příležitosti. A neopomněl dodat, že se do Čech určitě někdy podívá.
Nicméně, legenda o česko tureckém zabijákovi už kolovala mezi řidiči a Niklas, který věděl pravdu o jejím vzniku, si nikdy nenechal ujít příležitost ostatní řidiče popichovat. Růst oné legendy ukončil až bankrot společnosti, kdy se všichni řidiči jaksi rozprchli do jiných firem. Ale kdo ví, možná tam příběh o drsných Slovanech, pijících kafe i s lógrem, koluje dodnes.
