Bravo pane Babiši, vše až na Turka vychází. Důvěra potvrzena, vydání k trestnímu stíhání nebude

V úterý krátce po poledni to v Poslanecké sněmovně vypadalo jako při generálce, kterou už všichni znají zpaměti. Na galerii se leskly displeje telefonů, předsedající zvonil na řečníky, kteří se příliš nevešli do časového limitu, a ve vládní lavici si někteří ministři po očku kontrolovali výsledky na tabletech. Bylo to klidné, až podezřele klidné – přesně ten druh klidu, kdy všichni tuší, že se výsledek rozhodl dávno předtím, než začalo sčítání hlasů.

„Vláda získala důvěru,“ oznámil po chvíli hlas z předsednického stolku. Potlesk byl spíš zdvořilý než nadšený. Kameramani zabírali premiéra, který vypadal úlevně, ale nikoli triumfálně. Jako někdo, kdo prošel povinnou lékařskou prohlídkou – ne s čistým štítem, ale alespoň bez okamžité diagnózy.

Jenže zatímco se řešila důvěra, v jiném patře sněmovního labyrintu se tiše uzavřel druhý příběh dne. Návrh na vydání k trestnímu stíhání? Zamítnut. Žádná velká debata, žádná katarze, žádný „moment pravdy“. Spíš byrokratický povzdech: odloženo, nepohodlné, nehodí se.

Tady se dostáváme k prvnímu z českých politických rituálů: oddělení politiky od práva. Formálně to zní vznešeně – presumpce neviny, ochrana mandátu, respekt k voličům. Prakticky to často vypadá jako pojistná smlouva mezi politiky: dnes kryju já tebe, zítra ty mě.

Sněmovna se tváří jako soud, když se jí to hodí, a jako klub kamarádů, když je to pohodlnější. V úterý zvolila druhou roli. Vydání k trestnímu stíhání není verdikt, jen umožnění, aby věc řešil soud. Přesto je v české politice vnímáno skoro jako gilotina. A tak se raději nestiskne spoušť – pro jistotu.

V kuloárech to znělo všelijak. Jeden koaliční poslanec šeptal novinářům, že „teď potřebujeme klid na práci“. Opoziční zákonodárce zase krčil rameny: „Klid na práci? Spíš klid na krytí.“ V bufetu se mezitím vedly debaty, jestli je to spíš cynismus, nebo jen realpolitika. Pravda je někde mezi – a páchne po obojím.

Právní kontext se v těchto debatách často ztrácí. Vydání k trestnímu stíhání neznamená, že je někdo vinen. Znamená to jen, že může být stíhán jako každý jiný občan. Nevydání naopak neznamená nevinu – spíš politický filtr, který říká: „Tahle věc se teď řešit nebude.“

Česko má s tímto filtrem bohaté zkušenosti. Od devadesátých let jsme viděli desítky případů, kdy Sněmovna chránila své členy před policií – někdy oprávněně, jindy zcela průhledně. Vždy se našla řeč o stabilitě, o možném politickém zneužití, o ochraně demokracie. A vždy se našla také veřejnost, která v tom viděla spíš ochranu sebe samých.

Tentokrát to celé působí jako dvoustupňový mechanismus: nejdřív vládě dát důvěru, aby mohla vládnout, a vzápětí jí přidat neprůstřelnou vestu, aby ji nic zbytečně nebolelo. Dva kroky, jeden výsledek – klid v koalici, neklid ve společnosti.

Když se vrátíme do jednacího sálu, je snadné si všimnout, jak rutinně to celé proběhlo. Žádné velké emoce, žádné historické momenty. Jen známý scénář: řeči o odpovědnosti, hlasování, tiskovky, rychlý přesun ke „skutečné práci“.

Premiér na následné tiskové konferenci mluvil o stabilitě a pokračování reforem. O nevydání k trestnímu stíhání jen krátce – jako o technické záležitosti. Opozice naopak hřímal, že důvěra se proměnila v krytí. Obě strany hrály své role tak přesně, že by si zasloužily potlesk – kdyby to celé nebylo tak předvídatelné.

Takže ano: vláda získala důvěru. A ano: vydávat k trestnímu stíhání se nebude. Dvě věty, které na papíře vypadají nesouvisle, ale v české politice tvoří jeden celek.

Důvěra tu dnes neznamená jen podporu programu. Je to také vzkaz, že koalice drží při sobě – i když to znamená přimhouřit oči. Neprůstřelná vesta, kterou si parlament oblékl, možná ochrání pár politiků. Zároveň ale odírá další vrstvu důvěry veřejnosti.

Až příště někdo pronese, že „nikdo nestojí nad zákonem“, bude znít o něco dutěji. Ne proto, že by to nebyla pravda v právních učebnicích. Ale proto, že jsme znovu viděli, jak pružně se s touto pravdou zachází v praxi.

Do neděle už z toho zbude jen pár titulků v archivu. Ve Sněmovně se bude řešit další zákon, vláda pojede na další jednání, opozice na další tiskovku. Jen někde v pozadí zůstane ten drobný, nepříjemný šum: že důvěra může být zároveň štítem – a že čím častěji se ten štít používá, tím víc rezaví.

Autor: David Sobola

Zdroje:

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/babis-ve-snemovne-prohlasil-ze-se-nenecha-vydat-k-trestnimu-rizeni-v-kauze-capi_2601151127_adn

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/vlada-pustila-do-zahranicni-politiky-nenavist-a-ruskou-propagandu-rekl-lipavsky.A260115_111054_domaci_kop