Jak Polda naučil Česko věřit vlastním hrám

Na přelomu tisíciletí se v českých domácnostech neřešilo jen to, kdo vyhraje ligu nebo co dávají v televizi. Řešilo se, kde se zasekl Polda, jak nejlíp umluvit postaršího detektiva, nebo proč ten zatracený důkaz nejde použít. Hlášky ze hry se opakovaly na chodbách škol, v hospodách i na firemních chodbách. Polda nebyl jen oblíbená adventura – byl to jeden z prvních momentů, kdy si český herní svět uvědomil, že nemusí být v něčem druhý.

Rok 1998 nebyl zrovna éra globálních digitálních platforem. Hry se kupovaly na CD, půjčovaly mezi kamarády a kopírovaly v počítačových učebnách. Přesto – nebo možná právě proto – se Polda šířil jako lidová slovesnost.

Zatímco zahraniční hity nabízely hollywoodský lesk, český policajt v saku, který je mu trochu velké, působil skoro familiárně. Nebyl to hrdina, byl to soused odnaproti – zmatený, ale dobrosrdečný. A hráči ho přijali za svého.

Úspěch nebyl náhodný. Tvůrci ze Zima Software trefili něco, co tu do té doby chybělo: pocit, že hra může mluvit naším jazykem, našimi vtipy, našimi absurditami. A že to nebude trapné, ale zábavné.

Do Poldy se promítla zvláštní směs české ironie a laskavé satiry. Hádanky nebyly jen mechanické úkoly – byly obalené situacemi, které připomínaly drobné bizarnosti každodenního života.

Tenhle přístup měl dlouhodobý dopad. Mnozí pozdější vývojáři přiznávají, že právě Polda jim ukázal, že lokální humor není překážka, ale devíza. Že hráče nezajímá jen technická dokonalost, ale i tón, atmosféra a pocit sounáležitosti.

Bez tohoto precedentu by možná nevznikla celá řada českých adventur a experimentálních projektů, které stavěly na specifické náladě, ne jen na kopírování zahraničních vzorů.

V době, kdy se dnes mluví o desítkách milionů korun rozpočtu, působí Polda jako relikt jiné éry. Vznikal v podmínkách, které by dnes mnohé studio považovalo za nemožné. Přesto uspěl – a tím změnil způsob, jakým vydavatelé i hráči přemýšleli o domácí tvorbě.

Najednou bylo jasné, že česká hra může být nejen slušná, ale i komerčně úspěšná. Že má smysl investovat do místních projektů. Že tu existuje publikum, které chce hrát v češtině a o Česku.

Tahle změna myšlení byla tichá, ale zásadní. Nepřinesla okamžitou revoluci, ale položila základy pro to, co přišlo později.

Český herní průmysl dnes vypadá úplně jinak. Má globální hity, ambiciózní studia a tvůrce, kteří míří na celý svět. Přesto v něm stále rezonuje něco z poldovské lekce:

Odvaha být svébytný.
Odvaha pracovat s češtinou.
Odvaha věřit, že místní příběh může mít univerzální sílu.

Když dnes sledujeme mezinárodní úspěchy českých her, je snadné zapomenout, že všechno nezačalo u velkých studií a velkých rozpočtů. Začalo to u jedné praštěné adventury o policajtovi, který občas netušil, co má dělat – stejně jako celý tehdejší český herní svět.

Polda nezměnil český herní průmysl tím, že by přinesl novou technologii. Změnil ho tím, že mu dodal sebevědomí. A to je změna, která přetrvala déle než jakákoliv grafická revoluce. Zařadil se mezi legendární série Horké léto a Ve stínu Havrana.

Autor: David Sobola

Zdroje: https://wave.rozhlas.cz/serie-polda-je-inventarem-ceskeho-hrani-rika-herni-publicista-dan-krasny-8734615