Článek
Macinka zase perlil. A nebyla to perla moudrosti, ale přesně ten druh, který se blyští jen proto, aby zakryl dutinu uvnitř. Nejprve návštěva u Miloše Zemana, následně teatrální ignorace Petra Pavla. Kdyby někdo hledal učebnicový příklad politické prázdnoty převlečené za „odvahu“, má hotovo.
Začněme u Zemana. U bývalého prezidenta, který si z Hradu udělal tribunu pohrdání, rozdělování a cynismu. U symbolu éry, kdy se vulgarita vydávala za autenticitu a rozvracení důvěry za státnictví. Právě tam Macinka zamířil – ne proto, že by potřeboval konzultaci nebo názor. Ale proto, že Zeman je značka. Značka minulosti, ke které se dá snadno přihlásit, když chcete říct: já jsem proti systému.
Jenže tohle není rebelie. To je nostalgie po bahně.
Druhá část představení byla ještě výmluvnější. Petr Pavel, úřadující prezident republiky, demokraticky zvolený, respektovaný doma i v zahraničí. Macinka ho „ignoruje“. Nevede s ním spor o pravomoci. Nekritizuje konkrétní kroky. Prostě dělá, že neexistuje. Protože ignorace je levnější než argument.
A hlavně efektnější.
Tohle gesto se tváří jako vzdor, ale ve skutečnosti je to kapitulace. Kapitulace před odpovědností. Když politik nemá co říct k obsahu politiky, začne zpochybňovat samotné instituce. Když nemá řešení, začne si hrát na mučedníka. A když nemá program, vystačí si s urážkou v podobě mlčení.
Macinka se stylizuje do role nového, nekompromisního hráče. Ve skutečnosti recykluje nejlacinější triky populismu: my versus oni, elity versus lid, prezident jako nepřítel, minulost jako modla. Nic nového, nic odvážného. Jen znovu a znovu stejný manuál, který už Česká republika bolestně poznala.
Ignorovat prezidenta republiky není projev síly. Je to přiznání slabosti. Prezident není soukromá osoba, kterou si můžete vyškrtnout z adresáře. Je to ústavní instituce. Kdo jí demonstrativně pohrdá, dává jasně najevo, že mu nejde o správu státu, ale o rozklad důvěry.
A přesně v tom je Macinka konzistentní. Nezajímá ho správa věcí veřejných. Nezajímá ho odpovědnost. Zajímá ho hluk. Jednou se vyfotí se Zemanem, podruhé se okázale odvrátí od Pavla. Obsah se vypaří, zůstane jen gesto. Prázdné, ale hlasité.
Je to politika jako reality show. Každý den nový konflikt, nové gesto, nový výkřik. Jenže stát se takhle řídit nedá. Demokracie není aréna pro osobní mindráky a pózy. A prezident republiky není kulisa, kterou můžete ignorovat, když se vám nehodí do scénáře.
Macinka možná umí provokovat. To mu nelze upřít. Ale provokace bez odpovědnosti není odvaha – je to jen hluk pro hluk. A historie české politiky už několikrát ukázala, kam takový hluk vede: k únavě, k rozkladu a k návratu těch nejhorších instinktů.
Zeman jako autorita, Pavel jako terč. Minulost jako útočiště, přítomnost jako nepřítel. To není strategie budoucnosti. To je politický regres převlečený za vzdor.
A čím dřív si to voliči uvědomí, tím lépe pro tuhle zemi.
Autor: David Sobola
Zdroje: https://cnn.iprima.cz/spor-macinka-vs-pavel-dosahl-vrcholu-zacal-pavkem-a-vyzirkou-eskaloval-textovkou-501612
https://www.extra.cz/zpravy-macinka-znovu-pritapi-pod-kotlem-pavla-budu-ignorovat-a-neomluvim-se-sokoval-ministr-ef587
