Článek
Když prezident odmítne kandidáta na ministra, je to v parlamentní demokracii jasný signál: hledejte jiného. Ne „jak to obejít“, ale koho jiného. Jenže česká politika si v posledních letech osvojila jiný reflex – když nejde dveřmi, zkusíme oknem. A tak se na ministerstvu životního prostředí objevil Filip Turek. Ne jako ministr, ne jako náměstek, ale jako vládní zmocněnec. Titul, který zní nenápadně. Realita už méně.
Formálně je vše v pořádku. Zmocněnec není člen vlády, prezident ho nejmenuje, ústava se neporušila. Jenže politika není jen o formě. Je o smyslu a odpovědnosti. A tady začíná problém.
Ústava splněna, demokracie se obešla obloukem
Ministr má jasnou legitimitu: jmenuje ho prezident, odpovídá Poslanecké sněmovně, čelí interpelacím, nese politickou odpovědnost. Zmocněnec nic z toho. Není volený, není jmenovaný hlavou státu, neodpovídá parlamentu. Přesto sedí v resortu, koordinuje klíčovou agendu a mluví do směřování jedné z nejcitlivějších politik dneška – klimatu a životního prostředí.
Je to moc bez odpovědnosti. A to je v demokracii vždycky problém.
Pokud by šlo o technickou roli – experta, vyjednavače, koordinátora –, nikdo by si nevšiml. Jenže Turek není apolitický odborník. Je to výrazná politická figura s jasnou ideologií a dlouhodobě vyhraněnými postoji k ekologické politice. Jinými slovy: vláda dostala do čela agendy člověka, kterého prezident odmítl jmenovat ministrem, jen mu sundala cedulku.
„Není to ministr“ jako alibi
Obhajoba zní stále stejně: „Ale on přece není ministr.“ Ano, není. A právě to je ten trik. Když se něco pokazí, odpovědnost se rozplyne. Když přijde kritika, vždycky se dá říct, že rozhodnutí dělalo „ministerstvo“, nikoli zmocněnec. Když se podaří prosadit sporný krok, politický kredit si někdo vezme – formální odpovědnost už nikdo.
Takto se erozuje kontrolní mechanismus státu. Ne náhle, ne dramaticky, ale plíživě. Každým „dočasným řešením“, každým „nestandardním krokem“, který je prý nutný, protože „situace je výjimečná“.
Jenže situace výjimečná není. Výjimečná je jen neochota respektovat, že prezident má v procesu jmenování ministrů reálnou roli.
Ministerstvo jako politická kulisa
Celá konstrukce navíc vysílá nebezpečný signál dovnitř úřadu. Úředníci mají poslouchat koho? Formální vedení, nebo politicky silnějšího zmocněnce? Kdo skutečně udává směr? A kdo ponese následky špatných rozhodnutí?
Ministerstvo životního prostředí přitom není okrajový resort. Řeší vodu, lesy, odpady, ochranu krajiny, evropské závazky i miliardové dotační programy. Právě tady by měla být maximální míra legitimity a důvěry, ne experiment s paralelní mocí.
Precedens, který se bude hodit
Největší problém ale není Filip Turek. Je to precedens. Pokud dnes projde, že odmítnutý kandidát „stejně bude resort řídit, jen jinak pojmenovaný“, proč by se tím někdo zítra nezachoval u vnitra, financí nebo spravedlnosti? Stačí vytvořit funkci, podepsat smlouvu a tvářit se, že se nic neděje.
Děje se. Normalizuje se myšlenka, že ústavní brzdy jsou jen technická překážka, ne princip, který je třeba respektovat.
Stát, který si pomáhá sám proti sobě
Český stát tady nepůsobí silně ani chytrě. Působí nedůvěryhodně. Jako systém, který místo hledání shody hledá kličky. Jako demokracie, která sice dodrží písmeno zákona, ale s chutí obejde jeho smysl.
A to je přesně ten okamžik, kdy by se mělo říct nahlas: tohle není v pořádku. Ne proto, kdo je Turek. Ale proto, co to dělá s pravidly hry.
Protože když se z „dočasného řešení“ stane běžná praxe, přestáváme mít problém s jedním zmocněncem. Začínáme mít problém se státem.
Autor: David Sobola
Zdroje: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/filip-turek-macinka-zmocnenec-odmena-smlouva-mzp.A260124_135657_domaci_hovo
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/639132-macinka-prozradil-detaily-turkovy-smlouvy-na-ministerstvu-i-vysi-odmeny
