Článek
Více než třicet osm let strávil za mřížemi. Déle než kdokoli jiný v moderní české historii. Zdeněk Vocásek, později vystupující pod jménem Zdeněk Navrátil, je dnes symbolem nejtvrdší kriminality 80. let, ale i největší zkoušky českého právního státu. Muž, kterému byl v roce 1988 uložen trest smrti, dnes znovu žádá o to nejcennější: o návrat na svobodu.
Jeho případ přitom dávno není jen o jednom vězni. Je o obětech, které se nikdy nevrátí, o rodinách, které zůstaly bez odpovědí, a o společnosti, která si musí položit nepříjemnou otázku:
Má i dvojnásobný vrah po čtyřech dekádách právo začít znovu?
Zločiny, které nebyly „jedním zkratem“
Vraždy, za něž byl Vocásek odsouzen, nebyly nahodilým excesem. Byly brutální, opakované a vedené s chladnou razancí.
První oběť
Na Nový rok roku 1987 zabil muže, u něhož přespával. Konflikt vyústil v útok kladivem a následné opakované bodání šroubovákem. Nešlo o jednu ránu. Šlo o rozhodnutí zabíjet. Oběť zemřela na místě.
Druhá oběť
O několik měsíců později zabil znovu. Tentokrát po hádce zasadil dvanáct bodných ran nožem. Muž zemřel později v nemocnici. Brutalita útoku sehrála zásadní roli při rozhodování soudu o trestu smrti.
Tyto činy vytvořily obraz pachatele, který tehdejší soud označil za mimořádně nebezpečného recidivistu, neschopného ovládat agresi.
Oběti bez jmen, rodiny bez uzávěry
Ve veřejné debatě se dnes často mluví o „polepšení pachatele“. Mnohem méně se mluví o těch, jejichž životy skončily – a o jejich blízkých.
Rodiny obětí nikdy nedostaly možnost „nového začátku“. Zatímco Vocásek ve vězení studoval, pracoval a absolvoval programy zacházení, pozůstalí žili s vědomím, že jejich blízký byl zabit s mimořádnou brutalitou – a že se o tom znovu a znovu mluví u soudů.
Pro ně není otázka propuštění právním dilematem. Je to znovuotevřená rána.
Každé další jednání soudu znamená návrat k detailům vražd, ke znaleckým posudkům, k otázce, zda měl pachatel „dost času se změnit“.
Právo versus spravedlnost
České právo podmínečné propuštění doživotně odsouzených umožňuje. Neříká, že musí být propuštěni. Říká pouze, že soud má zvážit, zda se změnili natolik, že neohrozí společnost.
A právě zde se právníci rozcházejí.
Argumenty pro propuštění
- Vocásek splnil zákonnou lhůtu (20+ let).
- Má dlouhodobě ukázněné chování, žádné násilné incidenty ve vězení.
- Znalci konstatují změnu osobnosti, snížení agresivity.
- Vysoký věk snižuje riziko recidivy.
Podle části právnické obce by automatické odmítání propuštění znamenalo popření smyslu institutu doživotního trestu s možností přezkumu.
Argumenty proti
- Brutalita činů byla mimořádná.
- Šlo o vícenásobnou vraždu, nikoli o jednorázový zkrat.
- Resocializace ve vězení není totéž co návrat do reality.
- Riziko selhání nese společnost, ne soud.
Podle kritiků by propuštění vyslalo signál, že i ty nejzávažnější zločiny mají po čase „expiraci“.
Veřejnost: rozpolcená a podrážděná
Reakce veřejnosti jsou ostré a emotivní. Sociální sítě zaplavily komentáře, které se dělí do dvou táborů.
- „Když ani doživotí neznamená doživotí, tak k čemu tresty jsou?“
- „Jestli po 38 letech není šance na změnu, tak rezignujme na spravedlnost úplně.“
Případ se stal projekční plochou strachu – z návratu násilníků, z selhání justice, z pocitu, že stát nedokáže ochránit slušné lidi.
Zároveň ale i testem hodnot: věříme ještě v možnost nápravy, nebo už jen v izolaci?
Symbol jednoho vězně, zkouška systému
Zdeněk Vocásek dnes není jen vězněm. Je symbolem přechodu od trestu smrti k modernímu trestnímu právu. Připomínkou doby, kdy stát zabíjel ve jménu spravedlnosti – a doby, kdy se rozhodl, že už to dělat nebude.
Otázka ale zní:
Co má následovat potom?
Je propuštění důkazem civilizovanosti?
Nebo selháním vůči obětem?
Ať soud rozhodne jakkoli, jedno je jisté:
Tento případ zůstane jizvou.
Nejen na české justici, ale i na svědomí společnosti, která se musí rozhodnout, co vlastně od trestu očekává.
Spravedlnost bez paměti není spravedlnost
Právo musí umět odpouštět – ale spravedlnost nesmí zapomínat. Pokud se z podmínečného propuštění doživotně odsouzených stane mechanická odměna za „dobré chování“, ztratí trest svůj význam a paměť obětí se promění v poznámku pod čarou. Ne každý, kdo ve vězení zestárne, přestane být symbolem nebezpečí.
Nejde o pomstu. Jde o hranici, kterou společnost nastavuje sama sobě. O vzkaz, že některé činy nejsou jen porušením zákona, ale zlomem, po němž už návrat neexistuje – alespoň ne bez mimořádné opatrnosti.
Jestli má justice obstát, musí umět říct i ne. Ne proto, že by nevěřila v nápravu člověka. Ale proto, že věří v paměť mrtvých a odpovědnost vůči živým.
A právě v tom spočívá skutečná zkouška právního státu:
ne v tom, zda dokáže dát druhou šanci vrahovi,
ale zda dokáže unést důsledky, pokud by se mýlil.
Anketa
Autor: David Sobola
Zdroje: https://www.novinky.cz/clanek/krimi-mostecky-soud-bude-znovu-rozhodovat-o-propusteni-vraha-navratila-ktery-unikl-trestu-smrti-40561262
https://www.idnes.cz/usti/zpravy/krajsky-soud-propusteni-vrah-vocasek-zruseni-svoboda.A251219_091907_usti-zpravy_grr
