Článek
Norimberský proces nebyl jen soudem s poraženými nacisty, ale historickým mezníkem, který zásadně proměnil chápání válečných zločinů, odpovědnosti státních představitelů i samotné podstaty mezinárodního práva. Poprvé v dějinách stanuli před mezinárodním tribunálem nejvyšší političtí, vojenští a ideologičtí představitelé státu, obvinění nikoli za porážku ve válce, ale za systematické porušování základních principů lidskosti. Norimberk položil základy dnešní mezinárodní trestní spravedlnosti a dodnes ovlivňuje způsob, jakým svět nahlíží na válečné konflikty, genocidy a zločiny proti civilnímu obyvatelstvu. Bylo to poprvé, kdy již neplatilo pravidlo toho, že se „jen“ plnily rozkazy.
Svět po totální válce
Druhá světová válka zanechala Evropu i velkou část světa v troskách. A to jak fyzických, morálních i právních. Rozsah nacistických zločinů neměl v moderních dějinách obdoby: systematické vyvražďování Židů, Romů a dalších skupin, masové popravy civilistů, nucené práce, lékařské experimenty, agresivní války vedené bez vyhlášení a v rozporu s veškerými mezinárodními zvyklostmi.
Spojenecké mocnosti stály před zásadní otázkou:
Jak naložit s poraženými viníky?
Historie nabízela jednoduché řešení – popravy bez soudu, vyhnanství nebo politické procesy. Právě zde však padlo rozhodnutí, které změnilo dějiny: místo pomsty měl přijít soud.
Vznik Mezinárodního vojenského tribunálu
V roce 1945 byl v Norimberku zřízen Mezinárodní vojenský tribunál (IMT), složený ze soudců USA, Velké Británie, Sovětského svazu a Francie. Před soud bylo postaveno 24 hlavních představitelů nacistického režimu mezi nimiž byli politici, vojenští velitelé, právníci i ideologové.
Zásadní novinkou bylo což bylo v té době naprosto přelomové, že obžalovaní nebyli souseni jako představitelé státu. Nýbrž jako jednotlivci s osobní odpovědností. Tento princip se stal jedním z nejdůležitějších odkazů Norimberku.
Hermann Göring raději spáchal sebevraždu den před popravou
Nové kategorie zločinů
Norimberský proces poprvé jasně formuloval a právně definoval tři klíčové kategorie mezinárodních zločinů:
a) Zločiny proti míru
Plánování, příprava a vedení útočné války. Válka přestala být legitimním nástrojem politiky a stala se potenciálním trestným činem.
b) Válečné zločiny
Porušení pravidel ozbrojeného konfliktu, včetně vražd civilistů, týrání válečných zajatců a ničení bez vojenského významu.
c) Zločiny proti lidskosti
Nejrevolučnější pojem – systematické vraždy, deportace, zotročování a pronásledování civilního obyvatelstva bez ohledu na státní hranice.
Právě tato kategorie prolomila zásadu, že stát může se svými občany nakládat libovolně. Suverenita přestala být štítem pro masové zločiny.
Odmítnutí obhajoby „plnil jsem rozkazy“
Jedním z klíčových momentů procesu bylo jednoznačné odmítnutí argumentu, že obžalovaní pouze plnili rozkazy nadřízených. Norimberský tribunál stanovil princip, podle něhož:
„Skutečnost, že obžalovaný jednal na základě rozkazu vlády nebo nadřízeného, jej nezbavuje odpovědnosti.“
Tento závěr se stal pilířem moderního mezinárodního trestního práva a je dodnes uplatňován v soudní praxi.
Dokumentace zla a historická paměť
Norimberský proces měl také zásadní dokumentační význam. Poprvé byly před soudem systematicky předloženy: filmové záznamy z koncentračních táborů, oficiální nacistické dokumenty a především svědectví obětí i pachatelů. Vznikl tak právně ověřený historický záznam nacistických zločinů, který dodnes slouží jako klíčový argument proti relativizaci a popírání holokaustu.
Odkaz Norimberku v dnešním světě
Bez Norimberského procesu by:
- nevznikly ad hoc tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu,
- nebyl založen Mezinárodní trestní soud v Haagu,
- neexistoval koncept individuální trestní odpovědnosti za mezinárodní zločiny.
Norimberské principy dnes tvoří základ mezinárodního humanitárního a trestního práva a jsou citovány v rozsudcích i právních dokumentech OSN.
Proces, který změnil pravidla hry
Norimberský proces znamenal zásadní civilizační posun. Přenesl válku z prostoru absolutní moci do sféry práva a stanovil, že ani stát, ani ideologie, ani rozkaz nemohou ospravedlnit zločiny proti lidskosti.
Nebyl dokonalý. Nebyl spravedlivý ve všem.
Ale byl nezbytný.
Hlavní obžalovaní Norimberského procesu a jejich verdikty
Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku postavil před soud celkem 24 hlavních představitelů nacistického režimu, kteří byli považováni za klíčové architekty politické, vojenské a ideologické moci Třetí říše. Nešlo o masové soudy s anonymními pachateli, ale o cílené řízení proti elitám režimu – lidem, kteří zločiny plánovali, organizovali nebo umožňovali.
Obžalovaní odsouzení k trestu smrti
Nejpřísnější trest – smrt oběšením – byl uložen dvanácti obžalovaným. Tribunál tím vyslal jasný signál, že odpovědnost nese nejen ten, kdo vraždí, ale i ten, kdo vytváří systém umožňující masové zločiny.
K trestu smrti byli odsouzeni:
- Hermann Göring, říšský maršál a velitel Luftwaffe (spáchal sebevraždu před popravou),
- Joachim von Ribbentrop, ministr zahraničí,
- Wilhelm Keitel, náčelník vrchního velení Wehrmachtu,
- Ernst Kaltenbrunner, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA),
- Alfred Rosenberg, hlavní ideolog nacismu,
- Hans Frank, generální guvernér okupovaného Polska,
- Wilhelm Frick, ministr vnitra a spoluautor norimberských rasových zákonů,
- Julius Streicher, vydavatel antisemitského listu Der Stürmer,
- Fritz Sauckel, zmocněnec pro nucené pracovní nasazení,
- Arthur Seyss-Inquart, říšský komisař v Nizozemsku,
- Alfred Jodl, náčelník operačního štábu Wehrmachtu,
- Martin Bormann, Hitlerův osobní tajemník (odsouzen v nepřítomnosti).
Doživotní tresty odnětí svobody
Tři obžalovaní byli odsouzeni k doživotnímu vězení, přičemž tribunál u nich uznal zásadní podíl na chodu režimu, i když ne vždy přímou účast na konkrétních zločinech.
Doživotí obdrželi:
- Rudolf Hess, Hitlerův zástupce,
- Walther Funk, ministr hospodářství a prezident Říšské banky,
- Erich Raeder, velkoadmirál německého námořnictva.
Tresty odnětí svobody
Další čtyři obžalovaní byli odsouzeni k dlouhodobým trestům odnětí svobody. Tyto rozsudky odrážely snahu tribunálu rozlišovat míru viny a konkrétní odpovědnost jednotlivců.
- Karl Dönitz, Hitlerův nástupce – 10 let,
- Konstantin von Neurath, bývalý protektor Čech a Moravy – 15 let,
- Baldur von Schirach, vůdce Hitlerjugend – 20 let,
- Albert Speer, ministr zbrojení – 20 let.
Zejména případ Alberta Speera bývá dodnes diskutován jako příklad toho, jak tribunál přihlížel k přiznání viny a spolupráci s obžalobou.
Osvobození obžalovaní
Ve třech případech dospěl tribunál k závěru, že vina nebyla prokázána v rozsahu odpovídajícím obžalobě. Tito obžalovaní byli zproštěni viny, což podtrhlo právní charakter procesu a odmítnutí principu kolektivní odpovědnosti.
Osvobozeni byli:
- Hjalmar Schacht, bývalý ministr hospodářství,
- Franz von Papen, bývalý říšský kancléř a diplomat,
- Hans Fritzsche, funkcionář ministerstva propagandy.
Obžalovaní, kteří nebyli souzeni
Dva případy byly z procesu vyňaty:
- Robert Ley, šéf Německé pracovní fronty, spáchal sebevraždu před zahájením řízení,
- Gustav Krupp von Bohlen und Halbach, průmyslník, byl shledán zdravotně nezpůsobilým k účasti na procesu.
Význam rozsudků
Rozsudky Norimberského tribunálu vytvořily hierarchii viny, která jasně rozlišovala mezi ideologickými vůdci, vojenskými plánovači a administrativními vykonavateli. Právě tato strukturovanost rozsudků posílila legitimitu procesu a stala se modelem pro pozdější mezinárodní tribunály.
A právě proto zůstává jedním z nejdůležitějších momentů moderních dějin – okamžikem, kdy svět poprvé řekl, že i v chaosu války existují hranice, jejichž překročení musí být potrestáno.
Autor: David Sobola
Zdroje: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/norimbersky-proces-marsal-hermann-goring.A151120_155719_vojenstvi_kuz
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/goering-dostal-v-norimberku-trest-smrti-nakonec-se-ale-zabil-sam-244384
