Článek
Stát proti živnostníkům
Alena Schillerová znovu a znovu dokazuje, že z role ministryně financí nikdy skutečně neodešla, alespoň mentálně. Jenže ne v tom smyslu, že by nabízela řešení, nýbrž v tom horším: v zakořeněném přesvědčení, že živnostníci jsou podezřelá skupina, která „neplatí, optimalizuje, rozkrádá stát“. Je to blud. A čím déle v české politice přežívá, tím víc škodí.
Tenhle pohled není náhodný ani nový. Je to úřednický reflex, v němž je ideálním občanem ten, kdo má výplatní pásku, pevnou pracovní dobu a zaměstnavatele, který za něj všechno vyřeší. Kdo z toho vybočuje – kdo podniká, riskuje, žije z faktur a zakázek – je automaticky podezřelý. A Schillerová tenhle stereotyp nejen přijala, ale udělala z něj politický program.
Stačí se podívat zpátky. EET byla prezentována jako nástroj spravedlnosti, ale ve skutečnosti se změnila v represivní symbol: stát dal jasně najevo, že drobnému podnikateli nevěří. Hospody, řemeslníci, malé obchody – všichni měli pocit, že nejsou partnery, ale objekty kontroly. Že stát je sleduje, ne podporuje.
A stejný tón zní dodnes. Kdykoli přijde řeč na rozpočet, deficity nebo daně, OSVČ se objeví jako snadný terč. Jako kdyby právě oni byli příčinou rozvrácených veřejných financí. Jako kdyby problémem byly paušály, a ne strukturální díry v rozpočtu, neefektivní výdaje nebo politická rozhodnutí za desítky miliard.
Realita je přitom úplně jinde.
Živnostníci:
- nenesou žádnou jistotu,
- platí odvody i v době, kdy nemají příjem,
- nemají placenou dovolenou, nemocenskou ani třináctý plat,
- a v krizích bývají první, kdo padá – a poslední, komu stát pomáhá.
Když se ekonomice daří, stát inkasuje. Když přijde krize, živnostník dostane formulář a radu „nějak to vydržet“. Přesto jsou to právě oni, kdo drží lokální ekonomiku, služby, venkov, drobné podnikání, bez nichž by Česko nebylo funkční zemí, ale úředním skanzenem.
Schillerová ale dál mluví jazykem podezírání. Místo aby rozlišovala mezi výjimkami a většinou, paušalizuje. Místo aby nabízela systémové řešení, moralizuje. A místo aby hledala úspory tam, kde skutečně tečou miliardy, raději znovu otevírá staré války s těmi, kteří se neumí bránit tiskovými konferencemi.
Politicky je to navíc krátkozraké.
Živnostníci nejsou anonymní skupina v excelové tabulce. Jsou to lidé, kteří:
- zaměstnávají sebe i ostatní,
- znají cenu práce,
- a velmi dobře si pamatují, kdo je považoval za problém.
Říkat jim nepřímo – a někdy i přímo – že „nepřispívají dost“ nebo že „systém zneužívají“, znamená vysílat jasný signál: nevěříme vám. A nedůvěra je v politice silnější motiv než jakákoli daňová sazba.
Pokud chce někdo vážně mluvit o rozkrádání státu, měl by se podívat jinam:
- na chaotické dotace,
- na přestřelené veřejné zakázky,
- na politická rozhodnutí bez odpovědnosti,
- na stát, který neumí sám sobě nastavit limity.
Ale to by vyžadovalo sebereflexi. A ta v případě Aleny Schillerové dlouhodobě chybí.
Dokud budou politici jejího typu vnímat živnostníky jako problém, ne jako partnera, bude se Česká republika točit v kruhu. Stát, který podezírá ty, kdo pracují, a omlouvá vlastní neefektivitu, není silný stát. Je to stát nejistý.
A živnostníci to vědí. Už dávno.
Autor: David Sobola
Zdroje: https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-schillerova-zatocime-s-praci-na-cerno-na-socialnich-odvodech-jsou-uniky-za-desitky-miliard-40559180
