Článek
Český stát má zvláštní talent: i banální ústavní situaci dokáže proměnit v osobní drama. Jmenování ministra – akt, který má být rutinní, věcný a formální – se v případě Filipa Turka změnilo v otevřenou válku ega. Ne o pravomoci. Ne o ústavu. Ale o to, kdo koho ponížil víc.
Filip Turek nebyl jmenován ministrem. Prezident Petr Pavel řekl ne. A místo aby následoval právní spor o kompetence, dostali jsme něco mnohem přízemnějšího: uraženou ješitnost převlečenou za žalobu na ochranu osobnosti. Politiku, která se převlékla za právo, aby zakryla fakt, že jde hlavně o ego.
Prezident, který si vybral konfrontaci
Petr Pavel se rozhodl, že nebude „podepisovací prezident“. To je legitimní postoj. Problém je, že místo jasného ústavního střetu zvolil politickou demonstraci síly. Odmítnutí jmenování doprovodil hodnotícími soudy, které sice nejsou nepravdivé, ale jsou nevyhnutelně osobní.
Prezident tím vyslal signál: nejde jen o funkci, jde o tebe. A to je přesně ten moment, kdy se spor přestává odehrávat na úrovni institucí a začíná se odehrávat na úrovni ega. Hlava státu se rozhodla hodnotit charakter kandidáta – a musela vědět, že tím konflikt eskaluje.
Byla to nutnost? Ne.
Byla to volba? Ano.
Turek: tvrdý bojovník, když rozdává. Citlivá duše, když schytá
A pak je tu Filip Turek. Politik, který vyrostl na konfrontaci, provokaci a permanentním útoku na „systém“, najednou vytahuje nejslabší kartu české politiky: „byl jsem dotčen na cti“.
Žaloba na ochranu osobnosti proti prezidentovi republiky není projev síly. Je to přiznání, že politický spor už nezvládá politicky. Místo aby Turek bojoval o výklad ústavy, bojuje o svou image. Místo aby řešil, co prezident smí, řeší, jak se u toho tvářil.
To není vzdor. To je uraženost.
A hlavně: je to přesně ten typ kroku, který voličům říká víc, než by si jeho autoři přáli. Politik, který tvrdí, že politika má být tvrdá, se najednou dožaduje soudní omluvy.
Ústava nikoho nezajímá. Ego všechny
Největší absurdita celé kauzy je v tom, že skutečný problém zůstal stranou. Nikdo vážně netlačí na to, aby Ústavní soud řekl, kde končí prezidentská volnost a kde začíná povinnost jmenovat. Protože to by byl spor o pravidla. Jenže pravidla nejsou sexy. Emoce ano.
Tak se místo ústavního práva řeší osobní pocit křivdy. Místo systému se řeší charakter. Místo státu se řeší ego.
A stát? Ten mlčí. Protože v téhle přestřelce je jen kulisou.
Babiš jako rukojmí cizích ješitností
Do toho všeho je zatažen Andrej Babiš, který znovu řeší starý problém: spojenci, kteří mu generují konflikty, ale nepřinášejí řešení. Turek, Motoristé, Macinka – místo politického zisku jen permanentní krizový management.
Babiš přitom ví, že tahle válka se nedá vyhrát. Prezident ustoupit nemůže, ani nechce. Turek couvnout nechce, protože by to vypadalo slabě. A tak se jede dál. Bez cíle. Bez řešení. Jen s narůstající hořkostí.
Kdo prohraje? Zase stát
Tahle kauza nemá vítěze. Prezident si sice uhájí autoritu, ale za cenu další polarizace. Turek si uhájí roli oběti, ale definitivně se odstřihne od role státníka. A politika znovu ukáže, že osobní ješitnost má přednost před institucionální odpovědností.
Jmenování ministra se změnilo v osobní přestřelku.
Ústava zůstala na tribuně.
A stát? Ten si znovu zahrál roli rukojmího.
Pokud tohle někdo považuje za vítězství, pak máme větší problém než jedno nejmenování.
Autor: David Sobola
Zdroje: https://www.novinky.cz/clanek/domaci-turek-uz-ma-navrh-zaloby-na-pavla-40560527#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
