Článek
Pršelo. Déšť, který neosvěžuje, spíš připomíná, že svět je někdy unavený stejně jako my.
Stála jsem na nástupišti, ne proto, že bych někoho čekala. Spíš proto, že to dělám, když chci být sama mezi lidmi. Nádraží umí mlčet způsobem, jakým to neumí žádné jiné místo.
A tam jsem ho poprvé uviděla.
Nestál ve frontě. Nebyl nervózní. Jen… stál. Mokré vlasy slepené deštěm, černý kabát, který vypadal starší než já. V ruce kufr. A oči. Proboha, ty oči.
Nedíval se na nikoho jiného než na mě. Ale ne jako cizinec. Jako někdo, kdo mě už dávno znal.
A já udělala něco, co normálně nedělám. Usmála jsem se. Jen na vteřinu. Ten večer jsem měla sen. O něm. Nebylo to nic konkrétního. Jen prázdné město. Kroky v dálce. A hlas, který šeptal: „Neboj se toho, co si nepamatuješ.“
Ráno jsem na to chtěla zapomenout. Ale na polštáři leželo něco malého. Bílé pírko. V místnosti, kde nemám žádné peří, žádné polštáře s peřím. Jen ticho. A zvláštní pocit, že někdo odešel teprve před chvílí. O tři dny později jsem u sebe doma našla dopis. Nebyl v obálce. Jen složený papír v kuchyňské zásuvce, mezi účty a starými klíči. „Až ho uvidíš znovu, neodpovídej mu. Už to nebude on.“ Písmo bylo moje. Ale nepamatovala jsem si, že bych ho psala. Svět se od té chvíle začal měnit. Ne nápadně. Jen… jinak. Jména lidí mi unikala z hlavy. Hodiny na stěně běžely jinak, když jsem se na ně nedívala. A moje vlastní odrazy v zrcadle… někdy měl jiný pohled. Starší, zkušenější. Smutnější. Znovu jsem ho potkala. Na chodbě. Ve snu. V obchodě. Pořád jinde. Pořád stejný. Jako někdo, kdo sleduje, jestli se už rozpomínám.
A pak promluvil. „V jednom světě jsme se milovali. V jiném jsme se zabili. Který to bude tentokrát?“ Nesnášela jsem ho. Milovala. Toužila po jeho dotyku a zároveň se ho bála.
Každý večer jsem čekala, jestli se objeví. A když ano, měla jsem chuť křičet. Že tohle přece není možné. Ale on jen mlčel.
A pak mě políbil.
A svět na vteřinu zmizel.
Druhý den si mě nikdo nepamatoval. V práci na mě koukali jako na novou. Telefon měl prázdný seznam kontaktů. A moje matka, kterou jsem večer volala, se představila cizím jménem.
Jako bych se probudila v jiné verzi sebe. Ten dopis jsem nakonec stejně ignorovala. A šla za ním. Dolů. Do podzemí, o kterém jsem netušila, že existuje pod naším městem. A tam jsem to uviděla.
Místnost plnou obrazovek. Na každé jiná verze mě. S jiným životem. Jinými rozhodnutími. Jinými muži. Ale vždy… on.
A pak jsem pochopila. Někdo mě přepisuje. Někdo sleduje můj příběh.
A možná tím někým jsi právě ty.
Chceš pokračování?
Pokud tenhle příběh dosáhne 1000 zhlédnutí, zveřejním první plnou kapitolu.
Pokud 5000 – zveřejním mapu podzemí. A možná i jeho jméno.
Autor: Ivana Široká
Prameny: Vlastní tvorba
