Článek
My v Čechách jsme si osvojili sport, který nemá olympijské disciplíny, ale má hlubokou tradici. Sebelítost. Nejde o obyčejné stěžování. Jde o celospolečenskou mentalitu, kde se z utrpení stává identita. Kde je pohodlnější být obětí než aktivním tvůrcem vlastního života.Kde jsou víc slyšet ti, kteří si stěžují, než ti, kteří makají.
Historie sebelítosti
Češi si v dějinném kontextu nesou trauma z porobenosti. Rakousko-Uhersko, Mnichov, protektorát, komunismus. Po generace jsme se učili, že o nás rozhodují jiní. že nejsme svými pány. Naposledy jsme měli dlouhodobě svůj stát pod kontrolou za vlády Přemyslovců, což už je nějaký ten pátek.
Je pochopitelné, že to tak vnímáme. Ale co už pochopitelné není, je přenášet tuto mentalitu do 21. století, kdy už nejsme porobeni, ale vnitřně si porobu zachováváme. Žijeme ve svobodné zemi, v členském státu EU, máme přístup ke vzdělání, internetu, svobodnému podnikání, a přesto se masivně rozšiřuje pocit bezmoci, zacyklenosti a pasivního stěžování.
Sebelítost dnes není jen tichý povzdech nad osudem. Je to forma sebeprezentace. Na sociálních sítích sdílíme své vyčerpání, frustraci, vyhoření, nespokojenost s prácí, vztahy, vládou, světovým děním. Výraz „je toho na mě moc“ se stal společenským standardem.
Samozřejmě existují reálné psychické problémy, které nelze trivializovat. Ale s rostoucí vlnou „wellness“ narativu se objevuje i nový fenomén: sebelítost jako styl. Když někdo projeví aktivitu, je hned považován za hyperambiciózního toxika. Když někdo maká, „určitě si něco kompenzuje“. Místo inspirace vidíme provokaci. A místo uznání hledáme důvody, proč to dotyčný měl snazší.
Proč je to nebezpečné?
Sebelítost vás zbavuje odpovědnosti. A když nenesete odpovědnost, nemáte moc věci měnit. A když je nemůžete měnit, tak se zacyklíte v nečinnosti. To není kritika jednotlivců. To je popis celého kulturního nastavení. Společnost, která se naučí utěšovat spíše než motivovat, bude přitahovat politiky, kteří slibují „klid“ a „jistoty“, ale nikdy nezmíní odvahu, riziko nebo osobní výkon. Místo reforem budeme dělat záplaty. Místo inovací budeme dotovat stagnaci. Místo silných vizí budeme hledat viníky, proč to nejde.
Jistě. Každý má nárok na slabou chvíli. Každý má právo si pobrečet. Češi v soukromí často vynikají. Máme chytré lidi, skvělé techniky, šikovné ruce, skromnost i nadhled. Ale ve veřejném prostoru vládnou uplakané emoce, ironie a víra, že „všechno je špatně“. Je potřeba znovu naučit, že odpovědnost je svoboda. že smíme selhat, ale měli bychom to dělat ve jménu vlastního snažení, ne vlastního fóbie ze změny.
