Článek
Když chci utéct od ruchu světa, nejedu do zahraničí ani k moři. Místo toho mířím do Brd. Tyhle lesy, kopce a skrytá zákoutí ve mně probouzí klid, který jinde nenacházím. Brdy nejsou okázalé jako Alpy nebo Tatry – ale o to víc jsou opravdové.
Poprvé jsem se do nich zatoulal skoro náhodou. Hledal jsem místo, kde bude ticho, čistý vzduch a hlavně žádný spěch. A našel jsem mnohem víc. Cestičky mezi borovicemi, mechem porostlé kameny, prameny zurčící v tichu lesa, a hlavně výhledy, které člověku vezmou dech – třeba z Toku nebo Houpáku.
Ale jeden z nejsilnějších zážitků jsem zažil na Čertově kazatelně na Plešivci. Když jsem po několika hodinách výšlapu konečně stanul na tom skalnatém výběžku, přede mnou se otevřel výhled na Brdy jako na dlani. A v ten moment to nebyl jen výlet – byl to pocit vítězství. Pocit, že jsem to dokázal. Že i když jsem šel sám, i když cesta bolela, stálo to za to. Stál jsem tam jako na hraně světa, vítr mi vál do tváře a já měl v srdci něco, co se slovy těžko popisuje. Byl to čistý, syrový život.
Co mě do Brd táhne? Možná je to právě tohle. Ty chvíle, kdy člověk není jen pozorovatel, ale součást krajiny. Kdy příroda nečeká, že ji budeš obdivovat – ale když to uděláš, odmění tě něčím hlubokým. Pro mě jsou Brdy místem, kde se srovnám sám se sebou. Místem, kde stačí být.
A tak se tam vracím. Znovu a znovu. Ne kvůli výkonům nebo turistickým trofejím, ale kvůli klidu. Kvůli sobě. Kvůli Brdům.
