Článek
Občas člověk nepotřebuje nic jiného než batoh na záda, pohorky na nohy a kousek klidného lesa kolem sebe. V sobotu jsem se vydal na pohodový okruh, který sice není extrémně dlouhý (17 km), ale o to víc nabízí – klid, výhledy, studánky, ticho a přirozenou krásu. Brdy mi opět připomněly, proč se sem tak rád vracím.
Trasu jsem začal v Obecnici a vydal se směrem ke Kloboučku. Už po pár krocích bylo jasné, že den bude přesně takový, jaký má být – v lese voněl čerstvý jehličnan, ptáci zpívali svoje a hlava postupně přestávala řešit běžné starosti. Na vrcholu Kloboučku mě čekal jeden z nejhezčích momentů celého dne – výhled do krajiny, která se rozprostírala jako rozložená mapa. Klid, mír a jen mírné šumění větví.
Kousek pod Kloboučkem při stoupání mě překvapila pěkná studánka s lavičkou a ohništěm – ideální místo na odpočinek. Voda je tu výtečná a atmosféra velmi příjemná. Odtud jsem pokračoval směrem vrcholu Kloboučku a dál k Toku – nejvyššímu bodu Brd. Cesta nahoru vedla místy po kamenitých schodech a tam už mi lýtka dala najevo, že jsem v horách, byť nenápadných. Ale když člověk vyšlápne a konečně se postaví na ten vrchol, stojí to za to.
Výhled z Toku přes dopadovou plochu úplně nebyl nejlepší – vzduch byl čistý, ale přes vřesové pole a vzhledem k plochosti kopce malinko horší. A i přesto to mělo své kouzlo. I ten „neúplný“ výhled má v sobě zvláštní ticho a sílu.
Cestou dolů jsem prošel kolem místa zvaného Mariina studánka – místo jako z pohádky, i když samotná voda tu neteče. Jen ticho, stromy a zvláštní klid. Skutečná studánka, Mariin pramen, mě čekala o kousek dál – a ta už vodu měla. Chladná, čistá, schovaná v lese jako malý poklad.
Na závěr jsem se zastavil ještě u krásného rozcestí U Tří Fořtů, kde se potkávají zelená turistická trasa a cyklostezka. Místo, kde by klidně mohl stát dřevěný přístřešek a hrnek s nápisem „Poseď, poutníče.“. Tady jsem rozvinul tábor a udělal si oběd.
Celý den měl pohodovou atmosféru. Nic jsem nemusel – jen jsem šel. Krok za krokem. A chvíle, kdy jsem se natáhl v hamace pod Tokem, patří k těm, na které se bude dobře vzpomínat. Slunce prosvítalo větvemi, les dýchal svým vlastním rytmem a mně k úplné spokojenosti nechybělo vůbec nic.
Tedy… možná jen ten štrůdl. Měl být připravený na kapotě mého auta– takové malé překvapení na závěr cesty. Jenže jak to tak bývá, dorazil jsem dolů a štrůdl nikde. Až později se ukázalo, že ho nejspíš odnesla srnka – bez varování a bez studu. Nezastavila se ani na kafe. Samozřejmě je to jako vtip a taky jako důkaz, že v Brdech je potřeba mít smysl pro humor. A taky si nosit štrůdl radši v batohu, ne na kapotě.
Pokud hledáte trasu, která vás nezničí, ale zároveň vám dá klid, lesní energii a pár výškových metrů navrch, tahle je přesně pro vás. Z Obecnice přes Klobouček a Tok zpátky – jeden brdský okruh, jedna malá výprava a spousta vnitřního ticha. A pro náročnější turisty do Obecnice můžete dojít i přes vrchol Houpák a zpět přes vrchol Třemošné.
