Článek
Barbora Urbanová, místopředsedkyně Sněmovny za opoziční STAN, dostala oficiální pozvání na Ukrajinu od svého protějšku z tamní Verchovné rady. Jde o standardní diplomatickou a parlamentní praxi.
Jak ale reagovalo vedení Sněmovny a vládní většina? Podle jejího vyjádření ji předseda dolní komory Tomio Okamura nejprve vyzval, ať žádost raději sama tiše stáhne. Když to odmítla, vládní poslanci jí cestu při hlasování zkrátka oficiálně zamítli.
Cestu zrealizovat nicméně chci, o to tady nejde. Jde o profesionalitu a zájmy občanů naší země a tady si troufám říct, že já nejsem ta, kdo dnešní vypjaté jednání nezvládl. Děkuji ostatním opozičním stranám za podporu.
— Barbora Urbanová (@BaraUrbanova) August 27, 2026
Když „nová totalita“ dostává konkrétní obrysy
Pamatujete si ještě na ty hysterické projevy z minulého volebního období? Současní vládní představitelé, tehdy ještě z pohodlí opozičních lavic, dokázali hodiny a dny řečnit nejen u pultíku o tom, jak je v Česku zaváděna „nová totalita“.
Znělo to snad u každého omezení rozpravy, u každého hlasování, které se jim nelíbilo. Dnes, když se konečně dostali k moci, nám v praxi velmi ochotně ukazují, co to ta totalita vlastně znamená.
Znamená to kádrování nepohodlných. Znamená to využití mocenské většiny k ponížení politického oponenta a k zablokování jeho ústavní role.
Pokud vládní většina začne opozici zakazovat i oficiální zahraniční cesty na pozvání partnerského státu, nejsme ve fungující parlamentní demokracii, ale spíše na schůzi nějakého normalizačního výboru.
Sněmovna není soukromá firma
Vládní koalice se zjevně domnívá, že vyhrané volby jí dávají patent na to, aby celý parlament zkrátka vlastnila a řídila jako svou pobočku. Jenže Sněmovna nepatří jen vítězům. Je to instituce, která zastupuje všechny občany.
Místopředsedkyně z řad opozice reprezentuje stovky tisíc voličů, kteří mají naprosté právo na to, aby jejich zástupce vykonával svou ústavní roli na mezinárodní úrovni a setkával se se svými protějšky.
Blokovat jí to z pozice síly ukazuje, že vládní poslanci si pletou mandát od občanů s absolutní monarchií, kde se povolení k vycestování uděluje jen těm poslušným.
Na Ukrajinu se nejezdí na pláž
Kdyby si paní místopředsedkyně chtěla nechat proplatit letenky na teambuilding do Karibiku nebo na nákupy do Dubaje, zamítnutí by naprosto dávalo smysl.
Ale ona dostala pozvání do země, která se denně potýká s ruskou agresí, unesenými dětmi, znásilňováním a rozbombardovanými městy. Do země, kde válka není volitelný politický názor, ale každodenní krvavá realita.
Blokovat takovou cestu není jen ukázkou neuvěřitelné politické malosti a dětinskosti, je to i plivnutí do tváře hostitelské zemi. Vláda tím jasně vzkazuje, že její osobní a stranické msty vůči opozici jsou pro ni zkrátka důležitější než státní zájmy a mezinárodní vztahy.
Diplomatická ostuda v přímém přenosu
Nejde tu navíc jen o nějaké domácí žabomyší války, které nikoho za hranicemi nezajímají. Tímto zákazem totiž nevyslali vzkaz jen opozici, ale především přímo do Kyjeva. A možná i do Moskvy, které se třeba může chtít někdo zalíbit.
Co si asi o české politické reprezentaci pomyslí ukrajinská strana, která pozvání iniciovala? Místo toho, aby český parlament ukázal jednotu v podpoře napadeného státu napříč politickým spektrem, ukázal se jen jako spolek zakomplexovaných byrokratů, kteří si i v době války musí vyřizovat malicherné vnitropolitické účty.
Obětovat státnickou důstojnost jen proto, abyste udělali naschvál jednomu opozičnímu poslanci, je prostě a jednoduše ubohé.
Respekt podle vládních notiček
Vládní politici se neustále dožadují respektu. Ale respekt k ústavním funkcím musí být obousměrný. Nelze opozici vzkazovat, ať šoupe nohama v koutě, a zároveň si před kamerami hrát na sjednotitele národa.
Paní poslankyně už oznámila, že cestu zrealizuje i navzdory vládnímu zákazu. A dobře dělá. Někdo totiž tu profesionalitu hájit musí, když to vládní lavice zjevně nezvládají.
